Rovnoprávnost v rozhodování

Neexistují jen lásky rovnoprávné, ale i nerovnoprávné, určené tím, že jeden je citově víc závislý, neboli víc miluje. Ten se pak podřizuje, jen to sviští, takže to vypadá, jako by nerovnoprávný milenecký vztah byl jednodušší, a snad i správnější.

Není. V něm nakonec vznikají takzvané paradoxní závislosti, kdy třeba víc milující, a tedy závislejší osoba víc zlobí, aby si dokázala, že je také milována, o všem chce rozhodovat a její ve skutečnosti silnější partner, tedy partner méně milující, mu vyhoví, jen aby byl ve vztahu klid.

Takhle deformované lásky mohou mít sice delší trvání, ale jejich náplň je škaredá. Jsou to vztahy jakoby rozežrané vředy malomocenství.

Ve vztahu, který má být rovnoprávný, nerovnoprávné poměry deformují rozhodování tak, že sice funguje, ale poruchově. Nemám se podvolovat partnerovi jako jeho pudl a on to po mně nemá požadovat. Oba máme chtít a chránit rovnoprávnost jako oko v hlavě, protože to je ta největší vymoženost - opravdová, ale náročná.

S milovaným hochem si máme říkat: "Podívej se, máme se navzájem rádi, klape nám to, a když se neshodneme, kam jet na dovolenou, neboli když mezi námi vznikne neshoda v rozhodování, musíme na to být nachystaní a mít připravený systém, jak se v takovém případě rozhodnout. A jakmile jeden z nás vysloví tu pitomost, že jestli mě máš rád, vyhovíš mi, tak bude za trest tři neděle mýt nádobí."

Formy rozhodování nejsou závislé na lásce. To si vryjme do paměti. Stejně tak třeba sobectví a neústupnost často nemusí být průvodním jevem špatné povahy, jako spíš znakem chyby v párovém soužití: že totiž dva lidé v rovnoprávném páru nemají vypracovaný systém, jak postupovat při neshodě.

Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde