004.cz

Nevím, kam patřím

Ahoj. Žiju zvláštní život, poznamenaný velkými psychickými problémy. Nevím, zda nejsou způsobeny potlačovanou homosexualitou. Třeba mi poradíte.

 Teď ale nevím, kde a jak začít. V době postpubertální jsem nosil části ženského oblečení a prodělal jsem lehčí anorexii. Dokonce jsem se téměř dostal i ke zvracení toho, co jsem snědl, ale naštěstí můj organismus tuto věc odmítl. Měl jsem asi o pětadvacet kilogramů nižší váhu než dnes, kdy je mi jednatřicet. K ženskému oblečení: šlo především o různá trička a halenky a také "elasťáky". Vždy jsem tyto věci však bral spíš jako přitažlivé a dráždivé pro holky, které jsem měl moc rád a něco jsem si s nimi užil. Negativní reakce na uvedené "výstřelky" mne přivedly ke konzervativnějšímu způsobu oblékání, ale i chování, kde jsem celovesmírnou otevřenost a přátelský příklon vyměnil za "chlapštější" přístup: s kým jsme si vzájemně blízcí (kluk, holka, důchodce-kyně..., kdokoli), s tím komunikujeme a setkáváme se, neutrálové - neutrálně, nepřátelští - těm se vyhnu a snažím se předejít konfliktům (jsou zbytečné), ovšem chtějí-li někteří opravdu vyeskalovat problémy, musím se alespoň v rámci možností bránit. Prošel jsem dvěma déletrvajícími vztahy s dívkami (3-5 let) a zvlášť ten druhý byl nádherný a já svou partnerku velmi miloval. Cítil jsem, že pro ni snad jsem užitečný, přínosný, že domů přinesu nejen nějaké základní množství životních prostředků (stejně nic moc), ale i pohodu, humor a lásku k ní. Má drahá ale měla problémů skoro stejně tolik jako já a nakonec mne opustila, což mne velmi zasáhlo. Nechápal jsem a hodně jsem se trápil a dodnes (!, je to pět let) na ni velmi myslím a občas (teď již méně často než dřív) mne budí sen, ve kterém hořce a beznadějně zoufám a doufám, že se ještě vrátí zpět. Pokusy o znovunavázání našeho vztahu jsem udělal, ale marně. Nepřeháněl jsem je, to by nebylo správné. Vrátil jsem se bydlet do velkého bytu mé matky a jejího druhého manžela, sám bych hodně drahý pronájem ve velkém městě nebyl schopnej utáhnout. Pokusil jsem se navázat vztahy s několika děvčaty, ale i když se vše vyvíjelo dobře, nakonec mne poslaly bez výjimky do pr..., tedy slušně. Přestal jsem si věřit, ne že bych si někdy nějak kór věřil. A všechno je čím dál horší. Mé citové vazby na muže jsou nadstandardní, především na mého souputníka již od doby puberty, spolužáka na základní škole již od první třídy. Naše kamarádské sblížení proběhlo asi v páté nebo šesté třídě, já mu pomáhal s učením... atp. K žádnému bližšímu tělesnému kontaktu mezi námi nikdy nedošlo. Vidíme se prakticky každý den, venčíme spolu své psy. Dále se kolem mne pohybuje několik kamarádů, o kterých se domnívám, že jsou podobné (ne)orientace jako já, u dvou se přímo domnívám, že jsou gayové (přiznaní nebo nepřiznaní) a že o mne mají zájem. Nechci být tímto tématem nějak posedlý, ale když se mi právě včera stalo, že mi kámoš říkal: "A co to máš s vlasama? No, máš je dlouhý, to vím, pěkný... Ale neudělal sis s nima něco novýho? Máš je nějaký jiný... Fakt ti to sluší...", nepovažuju to za klasickej rozhovor dvou heterosexuálů. Čím bych skončil? Neměl jsem nikdy homostyk, vždycky jsem spával s holkama a moc se mi to líbilo. Na vědomé rovině po mužích sexuálně netoužím. Občas mi představy homosexuálního sexu okrajově zasahují do erotických představ. Někteří homosexuálové mi připadají přitažliví, nechci s nimi však šupnout do postele, ale spíš u nich oceňuji šarm, inteligentní sebepojetí (dřív se mi hodně líbila kolekce fotek Jima Morrisona, pohrávající si s homo nebo bi image). Homosexuálové jsou lidé citliví a mnohdy podle mne "lepší" (úvozovky proto, že všichni víme, jak jsou pojmy dobra a "zla" relativní, připustíme-li je vůbec) než heterovětšina. Mají v sobě asi něco ženského a tedy i intuici, jemnost, citlivost, které občas obecně chybějí. Stojím o holky, ony o mne poslední dobou ne, navíc si nevěřím. Představa, že bych se měl vyspat s chlapem, ve mně vyvolává pocity mírného až silného odporu. Nechci to, nemám zájem. Líbí se mně hermafroditi, připadají mi sexy, ale abych "do nich šel", musí být vybaveni ženským pohlavím. Jo, ještě jednu věc. ta zde několikrát uváděná snaha přizpůsobovat se druhým, "zalíbit se" a s tím spojená snížená schopnost být sebou. Bývaly mi dost vlastní, naštěstí je to méně a méně pravda. Nejsou gayové nadprůměrně slušní a tolerantní právě proto, že prošli obdobími, kdy se snažili "být jako ostatníí" a uvědomili si, jak je to těžké, ne-li nemožné? Že procházeli těžkými obdobími, kdy si MUSELI lámat hlavu tím, co je přijatelné, co ne, co je tolerováno a přijímáno, co sám mám/mohu/musím tolerovat u druhých, u sebe...?

Vykolejený


Milý ,,Vykolejený“!

 Už tvůj originální (i když smutný) podpis napovídá něco o těžkém vztahu, který máš sám k sobě. Řada problémů, které v dopise popisuješ trápí lidi s malou důvěrou v sebe, svou hodnotu pro druhé, ve své schopnosti. Také odmítání potravy je odrazem nespokojenosti se sebou samým, včetně svého těla. Důvodem podlomení zdravé víry v sebe je mnoho. Většinou jde o nešetrné hodnocení naší osoby někým, kdo je pro nás důležitý. A bývá to i dříve než se dostáváme do mlýnu dospívání. Partnerské vztahy a s nimi spojený sexuální život je citlivým tématem každého z nás. Netaktní komentáře, odmítání, prostě špatné zkušenosti se sexem spojené mohou narušit naši přirozenou radost z partnerských vztahů včetně sexuálního života. Navíc se někteří lidé rodí se složitějším souborem podnětů, které je vzrušují. Jejich hledání je těžší. Ráda bych tě podpořila v uvědomění, že sexuální tvůj život by ti měl přinášet radost. Jakou cestu zvolíš, je na tobě. Jen nesmí omezit cestu jiného člověka. Citová vazba k mužům nemusí mít sexuální náboj. Fakt, že se líbíš muži s homosexuální orientací neznamená, že jsi homosexuál. Protože cesta k nalezení své orientace a spokojenosti je nesnadná, doporučila bych ti promluvit si s někým osobně. Pomoc psychoterapeuta ocenilo mnoho lidí. Po individuálních setkáních je zajímavé a užitečné docházet také do skupiny lidí s podobnými problémy. Tam zjistíš, jak zamotaný život mohou mít i jiní, uvidíš jak překonávají překážky. Pak se do jejich přeskakování dáš sám.

Hodně sil k práci na vlastní spokojenosti přeje

Mgr. Martina Venglářová

Nevím, kam patřím - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2018 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |