004.cz

Sýrie III. - Od Iráku k Turecku

Za oknem je zvláštně žluto. Vzduch je plný písečného prachu, kterým jen stěží proniká slunce. Snídaně se protahuje, protože se nám vůbec nechce do té prapodivné bouřky. Až když rozeznáváme obrysy okolních domů, sbalíme batohy a vyrážíme směr nádraží. Tam nás čeká obvyklá peripetie se smlouváním, čímž se přibližujeme co nejvíce reálným cenám. S přilepeným nosem na skle dodávky se snažím načerpat poslední obrázky z města. Představuji si, jak jede Fátih po polední pauze ve své felícii do ordinace, profesor kočíruje třídu plnou rozverných studentů a náš prodavač sedí u krámku a vyhlíží přátele. A my? Před sebou máme dalekou cestu, bez zatáček a kopců. Cestu plnou písku a prezidentských soch, které začínám pomalu nenávidět. Kult osobnosti, jak má být. Bude ještě nějaký ten pátek trvat, než tady budou místo takových soch tikat metronomy.

Až pozdě odpoledne se ocitáme na nádraží plném povyku, v městečku Ar´Raqqa. Řidiči se opět předbíhají v nabídce svých služeb a chvilku nám trvá, než pochopí, že dál nepokračujeme. Když se pak zeptám sympatického Araba na hotel, už mne vůbec nepřekvapuje, že nás k němu sám dovede s tím, že se v devět sejdeme. Tentokrát máme společný pokoj, který opět nevyniká čistotou, takže jsem tradičně rád, že mě bude od špinavého prostěradla a různorodého hmyzu dělit spacák. Město nás svádí k průzkumu. Obchůdky v ulicích, otevřené dlouho do noci, nemůžeme vynechat. Fascinuje nás systém, který nám přijde naprosto nepochopitelný. Každý druh obchodů tu má prostě svou ulici. V jedné takové je třeba vedle sebe dvacítka zlatnictví. Výloha vedle výlohy nabízí nádherné zboží, u nás nevídané. Když jsem ale na konci ulice, mám pocit, že jsou všechny ty obchůdky stejné. Pro zákazníka je to asi velmi praktický systém, když si jde koupit boty, nemusí lítat po celém městě, aby vybral ty nej, ale zajde do botařské ulice. Co nechápeme je, jak v takové jedné uličce funguje konkurence. Respektive jestli na tom obchůdky uprostřed nejsou bledě, protože k nim zákazník ani nestačí dojít. V cukrářské ulici nelze odolat těm úžasným tvarům a vůním. Vybíráme spoustu různých druhů barevných zákusků. Jsou ale všechny ukrutně sladké, něco se nedá ani jíst. No, jiný kraj... V kavárně, kde máme mít sraz s naším dnešním ubytovatelem, se nás ujímá velmi milý majitel a hrdě nám ukazuje navštívenky cizinců z mnoha zemí, včetně Čechů, kteří u něj popíjeli čaj, stejně jako my. Po chvíli vezme blok a začne zručně črtat propiskou Simonu. Až pak nám dochází, že všechny ty obrázky na zdech, jsou jeho výtvorem. S úžasem zjišťujeme, že se zná s naším Damašským přítelem, malířem Tamanem. To už ale přichází náš průvodce a vede nás do svého malého obchůdku. Ukazuje nám svůj počítač s arabskými Windows, které mají i nabídky uzpůsobené, stejně jako text, zprava doleva. Pak nás zve k sobě domů, kde jsme prý již ohlášeni. Stejně jako včera trávíme večer s příjemnými lidmi v družném rozhovoru. Jsem opět fascinován arabskou bezprostředností v kombinaci se západním stylem života, protože to v arabské domácnosti vypadá, jako v těch našich. Nutné doplňky, jako televize, video, záclonky, pohovky, stěny, český kříšťál, arabské konvičky s čajem, úsměvy a veliká srdce.

Ráno, po sáhodlouhém vyjednávání, vyrážíme v Servisu do starověkého města Sergiopole (Ar´Rasafeh), které bylo, stejně jako Palmyra, opuštěno a dochovalo se tak nezničeno přestavbami. Jen čas trochu zapracoval a možná i stáda ovcí, co tu pasou kluci s proutky. Není ovšem třeba ani moc fantazie k dotvoření si představy o tom, jak Sergiopole, sevřená pevně ve čtvercových hradbách o straně půl km, vypadala a žila. Teplota stále stoupá a přibližuje se letnímu maximu v Čechách. Přesunujeme se k přehradě nazvané, jak jinak, než prezidentovým jménem, Al Assad. Po svahu slízáme až dolů k vodě, která je průzračně čistá. Voda Eufratu. Simona, která už je velmi otrlá z života v arabském světě a která se smála našemu strachu z nákaz a kdovíčeho, se hned napije. A vlastně proč ne, kolik hektolitrů už jsem vypil při cáchání se v českých prozelenalých rybnících. Je hrozně dobrá, jakoby jsem se dotkl něčeho posvátného. Příště už to neudělám mami.

Pak už nás čeká jen autobus do druhého největšího města Sýrie, Aleppa, či po arabsku Halabu. Než dojdeme z nádraží do centra, začíná se stmívat. Cesta je dlouhá, jdeme železářskou ulicí, kde ještě vládne čilý pracovní ruch. Svařuje se, vyklepává, nosí, běhá a pokřikuje. Pneu ulička nás dovádí k hotelu, kde se potkáváme s českým párem, který cestuje stejnou trasou, jako my. Jen místo v hotelu už není, ale nakonec se po dohodě vlezeme do pokoje pro dva. Oproti předchozím hotelům je tady docela hezky, akorát není v pokoji okno. Tradičně vyrážíme do města, které se zdá rušnější a živější než Damašek. Nalézám také internetovou kavárnu, pro první spojení s domovem. Vybavení má velmi slušné s novými Windows XP, ale bohužel se nemohu připojit. Majitel nám vysvětluje, že je síť připojena přes modem na přetížený Damašek.

Je zvláštní probouzet se najednou bez slunce. Ze žárovky mám pocit, že musí být venku hrozně škaredě, takže když vylézám na střechu hotelu, ještě dlouho mžourám na sluncem zalité Aleppo. Dopoledne jdeme do muzea, kde konečně vidíme spoustu věcí nalezených ve všech těch místech, co jsme navštívili. I Mari tu má celou místnost. Pak nás čeká cesta do Saint Siméon, kde jsou zbytky svého času největšího křesťanského kostela. Je tu jabloňový sad, nějaký ten had a hezký výhled do kraje, vlastně až do Turecka.

Druhé probuzení do tmy nám naštěstí nezkazí další prosluněný den. Důkladným prozkoumáním Citadely se loučíme s Aleppem a pokračujeme pro změnu vlakem, kterých v Sýrii skutečně moc nejezdí. Lístek na 200 km trasu nás stojí asi 30 Kč. Vlak jede velmi zvolna cestou k moři. V průběhu nekonečných hodin jízdy se zaplňuje. Docela mě udivuje, že nikdo nepouští ženu s jedním dítětem v náručí a dvěma u nohou sednout. Zvedáme se a uvolňujeme jí místo, čímž si získáváme všechny ženy kolem. Až za tmy dojíždíme do největšího syrského přístavního města Lathakie. Je vesele zelené, plné palem. Procházíme se za tropické noci po pobřeží Středozemního moře, které je vlastně syrskou riviérou a pak s úlevou usínáme v příjemném hotelu s okny.

díl 0. - Úvod
díl 1. - Z Damašku do Palmyry
díl 2. - Dál na východ
díl 3. - Od Iráku k Turecku
díl 4. - Křižáckou cestou

Sýrie III. - Od Iráku k Turecku - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2019 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |