004.cz

Skutečnost 2+1 - opravdu to chcete?

Vždycky mě lákalo zkoušet, co se dá a co se nesmí, experimentovat se životem a poznávat nové cesty, které se mohou ukázat jako lákavé, následování hodné. Po coming outu, získávání zkušeností z gay existence, dávání, přijímání lásky a hledání věčného přátelství, se stále víc probouzela touha po nových dimenzích, moje srdce je veliké, dokážu velmi milovat, možná až tak, že protějšek láskou zadusím. Postupem doby jsem ovšem přicházel na to, že v srdci mohu mít současně víc milovaných objektů, ty pocity nejsou stejné, ale doplňují se, vytvářejí fantasticky barevný kaleidoskop vnímání. Navozují absolutní štěstí, prostoupení bytím.

Ovšem dlouho jsem vyčkával, resp. nebyla jiná možnost, moji někdejší partneři nebyli nakloněni těmto aktivitám, možná ze strachu, možná z opravdové nechuti, opravdu nevím. Až teď, stabilní, roky trvající vztah, umožnil start zkoumání. Postupně, pomalu, zprvu v sexuální rovině, až mnohem později vztah se silnou citovou vazbou. Ta byla sice v náznacích přítomna i dříve, ale až zde bylo znát odevzdání se, skutečná láska, chuť překonávat zažité konvence. Ale nevyšlo to, možná proto, že je to poprvé, možná proto, že nejsme připraveni, neumíme určit pravidla, nebo že se k sobě prostě jenom nehodíme. Původní vztah trvá, funguje na původních principech lásky a svobody, ale ztráta a smutek ze skončeného stále bolí...

Začalo to v létě, v čase, kdy se starosti hází za hlavu, užívá se slunce, tepla, dlouhých dnů, tedy všeho, co teď, na počátku zimy, tolik chybí. Poprvé jsme spolu měli strávit delší časový úsek, viděli jsme se sice už jednou, někdy v květnu v Praze, od té doby probíhala občasná internetová komunikace, moc se nám líbil, působil takovým nesmělým dojmem. Ale v očích bylo ukryto něco hrozně zajímavého.

Hrozně se styděl, když šel spát, zamuchlal se do deky tak, že byla vidět jen trochu hlava, povídali jsme si při čaji, viděli se s mnoha společnými známými, ale sobota i nedělní dopoledne uteklo hrozně rychle, chystali jsme se zároveň konečně na dovolenou, čas se nemohl upravit podle potřeby. Ale ledy roztávaly, sice se neudálo nic, co by jen naznačilo budoucí vývoj, ovšem společné myšlenky už existovaly.

Vrátili jsme se zpět do srdce Evropy a víkend v polovině srpna byl náš. Přijal pozvání, v pátek dorazil. Vyprávěli jsme si zážitky, začali se poznávat, nesmělost se vytrácela, občas jsme se i lehce dotkly, jeho tvář přímo sváděla k pohlazení. V sobotu výlet po krásách regionu, seznámení, kde žijeme, proč a jaký to pro nás má význam. Pomalu jsem ztrácel půdu pod nohama, srdce tlouklo o život, vedle stabilní lásky k Petrovi se probouzel nový cit, zamilovanost vůči Tomovi, chlapci, který mě uchvátil, přitahoval a fascinoval. (Leckdo namítá, že to není možné, setkal jsem se s mnoha typy reakcí, nejčastější byla shoda s možností paralelního zamilování, ale strach o stabilitu se stávajícím partnerem, aby snaha o rozšíření obzorů nezničila původní vztah. Samozřejmě existuje přirozená žárlivost, představa, že by můj kluk měl mít vztah s někým jiným, pozorovat, že není šťastný jen se mnou, toto může vzbuzovat nepřekonatelnou averzi. Ale zamysleme se - výhradní právo na člověka nezaručí jeho přízeň. Naopak, bez dechu nemůže kolovat krev a život/láska se po chvíli zastaví, svázaný člověk má tendenci uprchnout.

Volnost a svoboda naopak podpoří přirozený cyklus, jde o kvalitu života, cit se může rozvinout do netušených rozměrů. Ze strachu vzniklo a funguje např. křesťanství, ničím nepodložená ideologie, která změnila ráz světa za posledních 2000 let k nepoznání, dala zelenou netoleranci, pokrytectví a vstoupila do našich životů jako uměle vytvořený "mravní kodex". I vztahy více než dvou lidí, koneckonců veškeré vztahy kromě schváleného modelu muž a žena, jsou v nevýhodě díky morálce, konvencím, které nezohledňují osobnost jednotlivce a podporují jen stádnost, uniformitu a z ní pramenící strach z neznámého... Teď jsem trochu odbočil, ale domnívám se, že jiný důvod pro logické odmítání "nestandardních" vztahů neexistuje.)

Po příjezdu domů se dotyky stupňovaly, násobily, až jsme vedle sebe leželi všichni bez triček, poznávání pokračovalo na fyzické rovině, dlouhé hodiny něžností a nesmělosti. Když pak Tom ležel ve vaně a my ho s Péťou omývali, připadal jsem si hrozně šťastně, Tom evidentně věřil nám a my jemu. V tomto duchu proběhl cely víkend, krásné, překrásné. Když pak Tomáš v neděli večer jel domů, bylo to smutné. Jako každé loučení.

Přes týden pokračovala virtuální komunikace, ve čtvrtek se viděli v Péťou v Duhový čajovně, záviděl jsem, ale nemohl se zúčastnit. V sobotu jsme někam jeli a cestou se pro Toma stavili doma, usmíval se už z dálky. Pokračovali jsme, kde posledně skončili, už to nebyl jen nezávazný úlet, ale začátek něčeho opojného, začátek vztahu bez definovaných přívlastků. Moje zamilovanost neustávala, naopak, viděl jsem odezvu, nebylo třeba nic potlačovat. Jen regulovat - nová zkušenost - přesně definovat lásku k Petrovi a Tomášovi, určit co a kam, aby jedno nezničilo druhé, byť se oba city pohybovaly v odlišných rovinách. U Péti stabilita, souhra, duševní souznění, u Toma bláznivost a touha. Následující setkání bylo plánované jako první delší a ještě okořeněné prodloužením léta, začátek září připomínal spíš konec podzimu. Jeli jsme na jih, až cestou se rozhodlo, že do Itálie. A nápad to byl dobrý, počasí vyšlo perfektně, ubytovací kapacity taky. Ale připadalo mi, že Tom se odtáhl, samozřejmě jsme blbli, škádlili se a bavili, ovšem jakoby trochu napjatě. Nicméně výlet se povedl, když jsme se vrátili, šli jsme všichni k našim na oběd, mamka se na nic neptala:-) (Až do telefonu se zmínila, o co že jde a že trojky nejsou dobrý, že si pěkně zahrávám. Odvětil jsem, že je to moc hezký, načež se začala smát. Stejně mám senzační rodiče:-). Přijeli jsme ale dřív, než jsme plánovali, Tom u nás ještě zůstal. A tu se začal formulovat první rozkol, Péťa i já máme v našem bytě zázemí, Tom si musel stále připadat jako host, nebyl sto se zabavit sám, ale v naší moci nebylo věnovat se mu 24 hodin denně. A žít celý týden jako o víkendu prostě nejde. Následující týden jel Petr na kurz, zůstal jsem doma sám, naplánoval si čas tak, jako když jsem byl "svobodný"... a bylo to moc prima. Na chvilku, než se mi začalo stýskat, po obou. A tak jsme se s Tomem dohodli, že přijede v sobotu a budeme jen tak spolu sami. Celý týden jsem přemýšlel, co si mohu dovolit, abych neudělal něco špatně, mluvil jsem o tom s Péťou, věděl jsem, že Tomovi nedokážu moc odolávat. V sobotu se udělalo krásné počasí babího léta, sekal jsem trávu a křoví, vracel se do reálného světa a už se těšil na večerní setkání. Přijel dle dohody, šli jsme někam na večeři, za kamarády a až před spaním měli trochu času na vzájemnou diskuzi. Ale nejen tu.

Překvapilo mě, že se cítím naprosto uvolněně a bez výčitek, vstávali jsme k obědu, šli se projít prosluněným dnem a začalo mi docházet, v čem může být největší problém podobných vztahů. Přizpůsobit uvažování cizím myšlenkám jednoho typu lze výrazně snáz než se přizpůsobit stejnou měrou dvěma objektům. Vyžaduje to mnohem více soustředění, únava přichází výrazně dřív. S Petrem je kompatibilita takřka stoprocentní, s Tomem skoro taky, s oběma dohromady tak poloviční. Což se ukázalo při dalších návštěvách Tomáše u nás jako největší problém, přibližující nezvratný konec. Snažil jsem se o protahování, hledal cesty, ale marně, nedokázal jsem vzdorovat racionálním úvahám, fantazie musela samozřejmě po čase stranou. Konec přišel v polovině listopadu, tedy zhruba po čtyřech měsících společného života a znamenal rozbourání jedné ideje, ale zároveň stavbu zkušeností, přispívajících ke kultivaci nestandardních životních směrů.

Cesty existují, jen je potřeba je včas pojmenovat, dát skutečný, nejen vysněny význam. A zamyslet se nad tím, co by se mohlo dít do budoucna, zda-li po probuzení nezbude několik rozbitých srdcí. Hry lásky i hry přátelství jsou převelice citlivé. Dovedu si představit funkční vztah více než dvou lidí, vím, co hledat na počátku, čeho se vyvarovat. Budu-li stavět na principech lásky, pokusím se od počátku, kdy jsem sám, hledat dva vzájemně i se mnou kompatibilní jedince, pakliže už existuje pár, je potřeba najít pro oba kompatibilního člověka, který bude katalyzátorem společných debat, ne jejich stoperem. Který bude duševně i fyzicky vyhovovat oběma a bude hned v počátku obeznámen o získaných zkušenostech a žádoucím vývoji vztahu. Pak může vzniknout verze vztahu 1 + 1 + 1, kdy jsou všichni partneři na stejné úrovni, přispívají do společného života stejnou měrou a láska je rozdělena přesnou polovinou. Lze samozřejmě přidávat další + 1, pak se tento vztah ovšem ještě více přesouvá do iracionality a začíná spíše představovat "ryzí" verzi projektu Lovehouse a i já, maximální idealista, jsem poněkud skepticky.

Mnohem pravděpodobnější i snazší na realizaci je verze 2 + 1, kdy pro stávající pár, duševně i fyzicky vyhovující další partner představuje velmi dobrého přítele, kde forma přátelství překročila svůj stín a obohatila se o sexuální rovinu. Pak je zřejmé, že existuje dvojice a doplňující jednotlivec, všichni tři si nejsou ve vztahu "rovni", vztah existuje i bez přítomnosti "třetího". Opět - nikdy se nesmí nikomu ublížit, tato forma přátelství musí být pojmenována a definována, včetně výhod i nevýhod. Už vidím příspěvky, které se snesou, že nelze takto uvažovat, že nikdo dobrovolně na takovou hru nepřistoupí. Omyl, opak je pravdou, pro spoustu kluků je právě určitá nezávaznost výhodou nebo prostě občas potřebují únik ze stávajícího vztahu. A zároveň nikde není psáno, že v takto přátelském kontaktu může být jen jednotlivec, naopak, v případě páru je situace ještě snazší, vazby jsou poměrně přesně definovány a nehrozí tolik problém "ublížení" nebo "nežádoucího" zamilování...

Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde

Skutečnost 2+1 - opravdu to chcete? - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2018 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |