Milenectví navěky...?

Rozličné zamilované příběhy se nám mnohdy snaží namluvit, že mileneckou lásku lze prodloužit na neomezenou dobu. Teorie o věčné lásce se moc hezky poslouchá, jako by se hezky poslouchalo třeba to, že lidstvu už nikdy nebude hrozit žádná válka, nepoškozuje ho znečištěné ovzduší a zničené životní prostředí. Hezky se to sice poslouchá, ale pravda to není.

Smyslem usilování v začátcích velké lásky tedy není prodloužit ji na věčnost, ale postupně prožít její stadia s plným vědomím, mravně, tak aby druhý nebyl ponižován a zbytečně týrán, když nastávají ona zákonitá a neúprosná zeslabení ohně vášní. A teprve až po začátku dekadence sexuálního porozumění si máme oba položit otázku, zda spolu budeme chodit, či ne. Protože zatím jsme spolu jen osvědčili nebo neosvědčili svou milostnou sexuální inteligenci. Nic víc. Když si v prvním období milenectví prověřujeme, jak jsme zvládli úskočnou sexualitu, tak jestli chceme ve vztahu pokračovat, musíme zvládnout další náročnosti.

Jakmile spolu začneme chodit, nesmí padnout ani slůvko o tom, co z toho všeho jednou bude. Nejdřív musíme poznat, nakolik námi zacloumá sex, a hlavně jak námi potom zacloumá, až začne sexu ubývat.