004.cz

Limonov, Eduard: To jsem já, Edáček

Edáček je ruský emigrant žijící v USA. V rodném SSSR byl básníkem, který nesměl publikovat, v USA mu sice v ničem nebrání politický režim, ale výsledek je vlastně tentýž, protože jeho poezie není komerčně zajímavá a nikdo na ni není zvědavý, takže semtam něco pošle do ruských emigrantských novin a je živ ze sociální podpory a příležitostných pomocných prací. Stále se mu stýská po rodné zemi a ještě více po manželce Jeleně, která mu utekla s bohatým Američanem. Celá kniha je o citovém vykořenění a hledání blízkosti. Blízkost hledá Edáček ve vztazích a sexu se ženami i muži, přičemž autor při popisu vůbec nešetří velmi podrobnými detaily těchto sexuálních epizod.
Kniha vlastně není o homosexualitě, rozhodně ne o coming-outu či zařazování se.
Edáček není gay. Protože nemá předsudky, objevuje v sobě bisexuála a hledá člověka:
 „Bezpečně jsem věděl, že potřebuju člověka, který mě bude milovat, a je jedno, zda to bude žena nebo muž ... Přistihl jsem se při tom, že se pohledem přehrabuju v houfu mužů se stejnou zvědavostí jako v houfu žen ... a hledal člověka. Člověk tu nebyl. Vyskytovaly se tu vyschlé americké intelektuálky,...které mě nezajímaly a já jsem nezajímal je. Hřebcovití američtí muži – inu, skvělá výživa v minimálně třech předcházejících generacích o sobě dává vědět – mě také nevzrušovali ...“
V homosexualitě vidí kromě provokace a možného úniku od Jeleny i možnost autenticity a svobody, přesto ale nakonec konstatuje, že ve světě teploušů je láska vzácná stejně jako kdekoliv jinde.
Román mnohem více pojednává o blízkosti a ne-blízkosti, přičemž k dosažení expresivního účinku neváhá autor použít jakýchkoli provokativních prostředků. Takového účinku dosahuje už tím, že spojuje tematiku politické perzekuce s třicetiletým playboyem Edáčkem, jehož americký svět štve úplně stejně jako ten sovětský, pro sprosté slovo nejde daleko a jehož sexuální dobrodružství rozhodně nejsou ojedinělá. V Rusku kniha údajně natolik pohoršovala, že ji sazeči odmítali tisknout. Její pornografičnost ale není samoúčelná – Limonov boří nejrůznější tabu, nejen prudérnosti (jímž bylo socialistické umění proslulé), ale i další – třeba gloriolu ruského disentu (o němž se vyjadřuje dosti skepticky).
Je to vůbec první ruský americký román, napsaný s ruskou bezútěšnou chandrou“, napsal v doslovu Vladimír Novotný. „Ruská duše je v knize ... pokřivena samotným faktem emigrace do zoufalé a bezútěšné křeče...Hrdina naší doby ruské provenience je tedy podle Limonova člověk který ztratil svou lásku...a navíc i svůj domov.“
 Kniha ale nevyznívá až takhle pesimisticky, protože autor na většině stránkách projevuje maximální smysl pro humor a sebeironii.

 „Jsem špinavý buzerant, Aljošo“, řekl jsem. „Poslyš, vezmi nás k sobě, přeci ses nechal slyšet, že oba tví velikáni sovětského umění odjeli do Philadelphie.“ „To není zcela přesné“, opáčil Aljoša. „Proboha, to se s ním chystáš šukat u mě doma?“ „Doma! To té smradlavé, upocené díře chceš říkat doma? Ano, chci mrdat s tímhle klukem v posteli tvého houslisty a pak se s ním přestěhovat do klaunovy.“ „No dobře, když jinak nedáš“, povzdechl si Aljoša. „Ale abyste nakonec nepřeřízli mě.“ „Beze strachu“, uklidnil jsem ho. „Ty mě totiž naprosto nevzrušuješ. Píchat ruské básníky nepovažuju za příliš zajímavé.“ ... Šli jsme, líbali se a za námi se belhal Aljoša a já byl stále opilejší a zfetovanější a od přetvářky a pitvoření jsem dospíval do nefalšovaného drogového rauše. Někoho jsem chtěl, nemusel to být zrovna konkrétně Johnnie, ale ten byl zrovna po ruce. Aljoška čas od času ten podivný pár, tedy mě a Johnnieho, častoval poznámkami: „Teda, ty jsi ale teplucha, Limonove!“ Nebo: „Teď tě tak vidět moskevský kluci.“ „Gubanev je taky buzerant“, zaječel jsem vítězoslavně. „Jednou jsem se s ním líbal celý večer a jaká to byla Francie!“ ... Konečně jsme na místě ... jakmile jsme vstoupili, zaznamenal jsem okamžitě dva páry očí, polekaných a zmagořelých. Umělecké osobnosti ležely ve svých peleších tváří ke dveřím a příchod Limonova s černým milencem jimi evidentně otřásl. Rozhodl jsem se, že je zdrtím nadobro – objal jsem Johnnieho a splynul s ním v dlouhém smyslném polibku. V uměleckých osobnostech by se krve nedořezal. Oběma bylo už přes čtyřicet a na něco takového nebyli připraveni – ani klaun, ani muzikant. Řekl jsem Aljošovi: „Je to na píču, nocleh se nekoná, tak nám dej aspoň pivo, a my s Johnniem půjdem.“ Posadili jsem se s mým černým objevem na židli, přesněji řečeno posadil se on, já se mu před očima užaslých přihlížejících posadil na klín a Aljoška nám podal žádané pivo. To patřilo muzikantovi, vždycky měl v zásobě dobře dva tucty plechovek a Aljoška ho požádal, aby mu půjčil. A on ho rád dal, býval by dal cokoliv, aby se nemusel dívat na Limonova, který se tak nesnesitelně dlouho líbá s černým klukem. Úděsná podívaná pro ruského hudebníka nebo ruského klauna. Pak jsme se s Johnniem odporoučeli. Aljoška zůstal a uložil se ke spánku. Navrhoval jsem mu, aby šel s námi, ale on jen broukl: „Vy budete šukat, a co budu dělat já?“ Měl pravdu a tak jsme šli sami.“

Limonov, Eduard: To jsem já, Edáček - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2017 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |