kterém následuje Ledgerova vrcholná scéna...nikdy jsem nikoho neviděla zahrát tak velké fyzické utrpení z toho, že někoho ztrácí... Pak to jejich setkání po 4 letech - konečně si vychutnat to ten Ennisův pohled, kdy se i v jeho jindy věčně zachmuřených očích objeví plamínky něžné radosti...Následoval v kině opět obligátní smích při záběru na zděšenou Almu, ale to beru:), ale co jsem napoprvé nevnímala bylo to jejich chvilkové odloučení se od sebe...kdy Ennis Jackovi naznačuje, že už musí nahoru, ale zároveň ještě ani jeden nechce...ta gesta...A vidět trpět Michelle Williamsovou mi fakt drásalo srdce...naštěstí mi to pak všichni vynahradili na Oscarech. Vím, že Clooney i Seymour hráli určitě výtečně, ale když jsem tak tak viděla sedět ty 3 nesmírně sympatické lidi - Ledgera, Gyllenhaala a Williamsovou - záběr na ně poté, co byla např. nějaká vypjatá ukázka z BM, upřímná radost, když vyhrál někdo ze spolunominovaných...skutečně bych jim v tu chvíli dala všechny ceny...:) Na 8 Oscarů mi t