Nazdar Pavle a všichni, večer jsem na ten svůj výplodek koukala a ještě ho trochu zpracovávám, aby to bylo čitelné a ne polotovarovité - a taky aby se tam něco dělo.Ale bude to asi trošku dlouhé ( ne zase tak drasticky, víc jak pár stránek určitě ne, ale vidím to spíš na maily ).Tak tu tvořím a přemýšlím nad tím a moje drahá polovička, která tenhle nápad původně iniciovala ( protože po první projekci byl tak totálně odrovnaný - u mě to postupovalo opačně - že mě prosil, ať speciálně pro něj vymyslím šťastný konec ) mi tu do toho kecá, střídavě je spokojená a střídavě nadává, protože tam prý dělám z Lureen mrchu ( on na ni trpí :-)).Jinak i v té mojí verzi hrdinové řeší problémy, ale jsou spolu a to je hlavní a konec vyznívá myslím DOST nadějně :-)Miluju šťastný konce! Je to zvláštní, myslela jsem si, že čím budu starší a dospělejší ( ne snad že by něco takového hrozilo :-)), tím líp budu snášet špatné konce, jenže je to úplně naopak, a zatímco v pubertě jsem snášela nejsrdceryvnější scény s naprostým klidem, tak teď se div nerozeštkám, když jsem v marketu nucena projít kolem regálu s plechovkama fazolí - děs.A kamarádka, se kterou jsme téma "pláč u filmu nebo televize či youtube" probíraly, se mi svěřila ( snad mě nezabije, že to tady na ni prozradím ), že se nedávno rozbrečela, když se s neteří dívala na Včelku Máju a všichni včetně dětí se na ni koukali jak na blázna.To se teda mám na co těšit.
A Unchained Melody zbožňuju, sice ji přenechávám pořád spíš Demi a Patrickovi, ale to video je tak nádherný a člověk tam nemusí koukat na nic drastickýho, takže rozhodně uprostřed všech těch depresí krása :-)Tak zatím, spánek se mi opět rozhodl vyhnout obloukem, tož jdu ještě něco vytvářet...