Krásný den,
slunce, které opět zapadá,
zpěvy ptáků,
kteří v očekávání noci
se skrývají do svých hnízd.

Stromy, které střeží věků klid,
voda, která znamením je času,
mraky, jež oponou jsou dne,
vítr, který se Ti prohání ve vlasech.

Pódium dne pohltí tma
a v hledišti již nikdo netleská,
jen melancholická vzpomínka lavic
na osamělé diváky.

Tisíce vyhaslých hvězd,
ne, nedokončily tohle představení,
kde láska odtekla potokem krve.
A brány pekel již nikdo nehlídá.

Jen vzpomínka na prošlý čas,
co zmizel za obzorem věčného zapomnění.
Noci probdělé po krátkých dnech,
kdy dotklo se Tě štěstí.

Času je příliš málo
a bolesti příliš mnoho.
Tam, kde to nečekáš,
tam bude konec.
Jen slzy v očích...