Plus ještě k recenzi v Cinemě - jedna pasáž mi tam připadá vyloženě podivná, a sice ta, že to, co se stalo mezi Ennisem a Jackem v létě 63, se dá nazvat stejně dobře letním poblázněním jako omylem způsobeným osamělostí nebo naprostým selháním tradiční představy o mužském chování.No, připusťme si, že se stávájí nejrůznější věci.Ale že by vztah mezi těmi dvěma byl vynucený dlouhou samotou nebo byl pokračováním letního flirtu, to se mi vážně nezdá.Proč by pro všechno na světě "omyl, způsobený dusivou osamělostí" pokračoval s vášní, intenzitou a zoufalstvím dalších 20 let, kdy už hrdinové rozhodně osamělí nebyli ( dobře, asi všichni víme, že člověk může být sám i uprostřed davu, ale o to tady nejde ), měli rodiny a žili celkem normální životy? Proč by stejnou dobu přetrvávalo nějaké letní poblouznění, mající zpravidla výdrž jepice? A do třetice proč - proč se lidi tak cukají, když jsou nuceni připustit existenci skutečné, vášnivé, osudové a životní lásky? To se o tom stydí napsat, že hledají takové obezličky? Nebo na lásku prostě nevěří? V tomhle případě bych skoro chápala, že se to stydí přiznat.