Pak jednoho dne jsem cizí jméno zahlédla.
Mělo mě napadnout, že budoucnost zešedla?
Jak mor, který náhle přijde, jak cizí zajetí
bylo, když jsem hleděla na něj v tvém objetí.

Jak zima, když nastane, jak rána kladivem
byl ten okamžik, kdy láska stala se hřbitovem.
Jak snést tu chvíli, žal a ponížení?
Tvá zrada je pastí, z níž úniku není.

Sama ve tmě ležím, ty někde v horách pobýváš.
Vím příliš dobře, na koho se usmíváš.
Tvář do polštáře bořím a slzy polykám,
na návrat svých nadějí už dávno nečekám.