Navíc je tu ta Ennisova výmluvná zkušenost s tím, jak vlídně se společnost chová k těm, kdo mají tu drzost se něčím lišit.Nehledě na jeho vlastní dětství a výchovu, asi byl sám od sebe spíš člověk introvertní a zamlklý, ale drsnou výchovou, ztrátou rodičů a celý život se vlekoucím pocitem, že je "všem na obtíž" se to mohlo jedině vygradovat.Ennis si o sobě myslí, že si šťastný být nezaslouží, možná se o to nesnaží a snad to ani nedokáže.Za sebe si myslím, že by spoustu věcí mohlo vyřešit, kdyby si mohl s někým nezaujatým promluvit, ale to prostě ve společnosti, která předpokládá, že se lidé budou chovat jistým a předem daným způsobem ( a mezi ně rozhodně nepatřili muži, milující jiné muže ), zřejmě nešlo.A ruku na srdce, jako Ennis se chováme všichni, když ze strachu, studu, pohodlí , váhavosti nebo čehokoli jiného zvolíme jinou cestu než tu přímou.Což je myslím dnes stejně aktuální jako tehdy - a konečně to tak dávno není.Jinak jsem se pokusila Ennisovy pocity, které pramení z toho, jak se odvíjela jeho cesta poté, co se oddělila od té Jackovy, popsat v básni výše.A on si vážně nezaslouží odsuzovat, ale lítost a zároveň respekt za svůj boj, který měl být podle všech podmínek předem prohraný.A jeho památka zase to, abychom byli vlídnější k těm, které bychom jinak odsuzovali jako pohodlné nebo změkčilé zbabělce.Protože dokud nejsme v jejich kůži...ale to už tu bylo.