Přesně Olgo - jsem ráda, že to zmiňuješ...ten Jackův pohled na Ennise předtím, než mu s pousmáním řekne, že tolik toho nenamluvil za celé dva týdny...v tom je toho tolik...tolik probudivšího se citu, tolik naděje...a nejlepší je, že Ennis poté, co odtuší, že spíš za 2 roky, pokračuje v tom monologu dál;o) K těm stanovkám (i reakce na chemlonka - omlouvám se - pomalu se mi to tady načítá:-)) - vidím to tak, že v tu chvíli - vlivem alkoholu, překvapení ze strany jak Ennise (o co se pokouší Jack), tak Jacka (jak na to Ennis rychle přistupuje...), vzájemně nahromaděné touhy, tak to vše dopadne nejpřirozeněji a nejjednoduššeji, jak to v tu chvíli jde...cokoli jiného by jim v tu chvíli připadalo příliš časově, duševně i fyzicky namáhavé...Až následující den si oba dva začnou uvědomovat, co skutečně mezi nimi vzniká, ale Ennis se toho tentokrát už zalekne - nejedná se už o čisté fyzično. A Jack začne postupně Ennise učit, jak se otevřít a projevit city, aniž by z toho druhá strana měla šok, případně bolest:) (nemohla jsem si pomoct...ale platí to pro víc scén...:-))