Jacku, měls citů plnou hrst, zbylo z nich něco pro mě?
Jacku, jak dlouho mám zůstat vetřelcem ve vlastním domě?
Vždyť jenom ty jsi mě dokázal i z kůže svléct,
můj život je rána, z níž krev nepřestává téct,
když po boku cizinky plakat smím jen potmě.

Jacku, já přísahám, když stanul jsi u dveří,
chtěl jsem tě obejmout, křičet svou radost až do věží.
A místo toho? "Ňák se to vydrží" -
proč, ptám se teď, vždyť láska je pápěří,
ve větru zmítá se, než blesk do ní udeří.

Jacku, vždyť znáš mě, já neumím řečnit,
vlastní city mě nutí tak leda běsnit,
a dnes vzpomínky jsou jediné, co mám,
co nutí mě vyslovit : "Já přísahám,"
že lásku víc nebudu neprávem věznit.