Péťo, máš recht, že člověk musí něco dělat, aby se z toho dostal ( psal, truchlil jako já včera celý den nebo ty dnes atd. ), protože jinak jsou emoce, které v nás byly probuzené, opravdu na zhroucení.Problém je, když člověk zjistí, že ten stav je zároveň až k bolesti krásný, protože je pro něj tak nový.Já jsem vždycky měla sklony k tomu, čemu teď říkám "ennisovství,& quot; projevovat se tak, aby to rozumové a citové bylo vyvážené, byl pro mě dost problém.Paradoxně to tak byl můj nejdražší, kdo byl z nás dvou otevřenější a emoce víc ventiloval, já, i když mě v tu chvíli dusila láska, jsem dokázala jen mlčet jako zařezaná a upírat na něj psí pohled.Zato teď, když to píšu a přes rameno se na něj dívám, jak si v křesle čte, mám v krku knedlík a asi se za chvíli zvednu a půjdu ho obejmout - klidně bych mu i zpívala do ouška, ale vzhledem k tomu, že můj hudební sluch rovná se nula a mým zpěvem by se daly rozhánět demonstrace, to nebudu riskovat...Ale když si uvědomím, že stačilo málo a nemusela jsem tu sedět a nemusel tu sedět on, protože byly doby, kdy se vztah mezi námi jevil asi stejně reálně jako společný život Ennise a Jacka, je mi tam pod žebry docela úzko.Chce si to zkrátka dobře rozmyslet, než člověk do něčeho vleze, ale taky, když z toho chce vylézt, protože toho, co máme, si vážíme, až když to ztratíme, a to už je zpravidla pozdě na všechno kromě lítosti a sebeobviňování.