Při scéně, kdy jejich práce na Brokebacku v létě 1963 končí, je Jack evidentně přesvědčen, že jeho a Ennisova společná cesta zdaleka nekončí, jinak by se přece netvářil tak bezstarostně ) on, který se svými pocity tajnosti nedělá ) a nenabízel Ennisovi půjčku, kdyby si myslel, že se víckrát neuvidí.Po Ennisově odmítavé reakci se to ještě pokusí urovnat vtípkem s lasem, a když se na něj Ennis vrhne, bere to ze začátku jako kočkování z legrace, dokud nepochopí, že tady poteče krev.A když ji otírá Ennisovi z obličeje, ječela jsem na něj ( nahlas ) : "Řekni mu to! Řekni mu, že nic nekončí, že ti na něm záleží jako na nikom jiném, a že ho nenecháš jít! Vezmi ho do náruče a řekni to! Vždyť ty jsi ten, kdo mu léčí tělo i duši, kdo v něm probudil něco, co už léta spalo, jsi jediný, komu umí projevit cit a komu věří, tak to přece nenecháš jen tak! Vždyť ho znáš jako nikdo jiný, víš, že i když zuří a ohání se pěstmi, je to jenom proto, že má strach! Tak ho obejmi a řekni mu to! Víš vůbec, kčemu odsuzuješ jeho i sebe, když to neuděláš? Tak mu to řekni, sakra, ŘEKNI TO!!!"
Ale místo toho přichází rána, fyzická i duševní.Tady mi vytryskly první slzy a nechápala jsem, jak jsem se kdy mohla - ve svých téměř pětadvaceti letech - rozněžňovat jako malá holka nad Jakeovou sladkou tvářičkou, když příběh, který se mi odvíjí před očima, je tak děsivě drsný a naléhavý.To mi ovšem nepomohlo, abych znovu ( pokolikáté už? ) jako při první projekci ve scéně Ennisova zhroucení u zdi na vteřinu nezadoufala, že ten kolem procházející chlápek je Jack, který v poslední chvíli to zatracené auto obrátil a všechno spraví.Od té chvíle jsem už všechno sledovala s dusivou sklíčeností, včetně schodovky, kterou jsem kdysi vnímala s takovou nadějí, že snad, snad...Zatímco teď mi byla jen připomínkou toho, že dvakrát do stejné řeky nevlezeš.A Jackovo gesto, když po scéně " musí se to vydržet" hladí Ennise po tváři, které pro mě předtím bylo prostě projevem lásky a něhy, se mi tím stalo