Kdy na jedné straně stokí Ennis a na druhé Alma s dětmi a vybuchujícími ohňostroji, jako symbol nesmiitelného střetu dvou světů, světa tradičně uznávaných hodnot ( manželka, děti, vlastnecká oslava ) a světa beznadějné osamělosti, zmatku, bolesti a spalující touhy být někde úplně jinde, s někým úplně jiným.A vylekaný pohled Almy jako by odrážel strach společnosti ze všeho, co se jen trochu odlišuje.Scéna ze samoobsluhy, kdy Alma oslovuje Ennise "honey," ale je to pro už jen naučená fráze, už předesílá tu, v níž se při Ennisově návratu z práce dočkáme místo polibků a vlídných slov pouze strohého "ahoj" a odevzdané výměny pohledů nad dřezem, následované fatální otázkou o někom jménem Jack.Nikdo mi nenamluví, že je to stadium, k němuž po čase dospěje každý vztah, že takové ochladnutí a zevšednění je přirozené.Není! Tady totiž nemělo co ochladnout a zevšednět.U Jacka a Lureen to jde rychleji - nebo to tak jen vypadá, protože nemají tolik prostoru - a už od úvodní milostné scény, kdy ti dva mají jaksi opačné role, než by se čekalo, musí každého praštit mezi oči, že tohle prostě nemůže vyjít, i kdyby jinak vše klapalo a Lureenini rodiče byli milí a vstřícní lidé.
Tady jsem bezmála bušila pěstmi do stolu při pomyšlení, že tohle nemuselo být, že stačilo tak málo a mohli tu být dva lidé šťastní místo přinejmenším čtyř nešťastných.