Tak.A lítám v tom zas.Po téměř dvou dnech, kdy se mi celkem úspěšně dařilo vyhýbat se všemu, co s BM souvisí ( včetně fazolí, klobouků, koní, košil atd. ), jsem si dnes v jednu hodinu ráno po marném pokusu usnout pustila BM na youtube.Objektivně musím připustit, že to byl nejstupidnější nápad, co mě kdy postihl, a že jich nebylo málo.Protože ve srovnání s černočernou tmou, která mě následně zalila, byly mé dřívější příznaky PBMS jako kýchnutí vedle tajfunu.Nevím, zda k tomu přispěla momentální rozcitlivělost nebo prázdnota pozdní/brzké hodiny, ale bylo to poprvé, co mě přímé zhlédnutí filmu přimělo k pláči.Ne k pár ukápnutým slzám jako u videí, ale k protržené přehradě.Když se mi zdálo, že je to jakžtakž pryč, odplížila jsem se do postele, ale stejně jsem ještě dlouho zalévala polštář při hledání odpovědi na otázku, co je tak nemorálního nebo nebezpečného na tom, když chtějí být lidé šťastní.Vždyť to úplně obyčejné, lidské štěstí, není naším právem, ale přímo povinností, abychom se současně snažili porozumět ostatním a toužili i po jejich štěstí.Dokáží snad Ennis a Jack, sami zoufalí a na dně sil, aby byl šťastný někdo v jejich okolí? Jejich rodiny se v té pekelné jízdě vezou s nimi a šance není pro nikoho.Nikdo nedokáže pomoci nebo aspoň porozumět.Pro Almu se vlastní manžel stává cizincem dávno předtím, než se Ennis a Jack znovu shledají, a v jejich společných scénách se to napětí nenápadně stupňuje.Při záběru ze svatby, s jemným dotekem Ennisovy ruky na nevěstině tváři a v "sáňkovací&quo t; scéně to ještě vypadá nadějně, běžný uvítací polibek a scéna s plačícími dětmi je ještě tak decentně manželská, ale pak přijdou oslavy Dne nezávislosti s jejich dost neslavným zakončením.