Tak už fakt naposled :-) Nejvíc mě při poslední projekci dostala ta podobnost druhé stanovky a Jackovy a Ennisovy poslední společné scény u jezera, kdy Jack Ennisovi říká vlastně totéž ( omluva a následné ujištění, že všechno je v pořádku ), i když použito v naprosto jiném významu : v prvním případě to "sorry" platí za něco, co se teprve může stát, ale v té chvíli na to nechtějí myslet, v druhém, když Jack utěšuje v tu chvíli naprosto zhrouceného a zoufalého Ennise, se kaje za to, co už se stalo a nedá se to vymazat.I když i ta stanovka mi přijde trochu jako utěšování ( to, jak se Jack lehkým pohlazením dotkne Ennisovy tváře, jak mu celou dobu drží hlavu v dlaních, jak si ho přivine k hrudi ), že všechno je, jak má být.Zatímco při té závěrečné scéně všichni víme, že všechno je...ehm, kdesi, že nic není a nebude O.K., že na cokoli je už pozdě a průšvih je nevyhnutelný a blíží se nadsvětelnou rychlostí.Slova jsou stejná, ale zatímco v jedné chvíli jsou plná naděje a lásky, v druhém plná lásky a naprosté beznaděje...
Uf.Ch těla jsem si jít lehnout, ale teď to vidím tak, že vyrazím na pohotovost a budu se dožadovat pilulek nebo injekce nebo terapie proti PBMS.Protože když už měsíc člověk nedokáže myslet na nic jiného než na ty dva skvělý chlapy a na jejich totálně neskvělý život, to už opravdu přestává sranda...