Jakmile se rozjely závěrečné titulky, rovnou jsem řekla kamarádce, že jsem v prčicích a že i přesto, že u nás okouněl zřízenec a rozsvítila se světla, tak zůstanu sedět až do konce, protože jsem nebyla schopna vstát…nebyla jsem schopná ničeho. Prožila jsem i závěrečnou „línou“ písničku, kterou jinak moc nemusím…dorážela mě až na dno, i když na konci je napsáno, že charaktery jsou čistě fiktivní... Kvůli Terezce jsem se snažila držet (jen mi zatím řekla, že vůbec nečekala, že jeden z nich zemře – že myslela, že na pohlednici je „nezastižen“ – takže „dobrá práce“:-)) Řekla jsem jí, že si potřebuju nutně odskočit…jakmile jsem zavřela dveře (a kolem bylo obsazeno…), tak jsem ten strašný smutek a bolest z toho prostě už nevydržela a vybrečela jsem se, jak to jen v tu chvíli šlo…a to vám říkám – při předešlých 2 projekcích jsem nebrečela – maximálně někdy při videích na youtube trošku, ale tohle bylo jako lavina, která mě naprosto pohltila…Asi to bylo i tím, že jsme v kině byly skoro samy, a tou emočně vypjatou sobotou, ale hlavně i tím, že jsem už nemusela sledovat titulky a nashromáždily se ve mně všechny ty postřehy odtud…takže vám skutečně „děkuji“.

Vylezla jsem ven jako králík a omluvila se s tím, že mě snad jednou pochopí…Pak jsme zašly ještě na pizzu a během té cesty jsem měla pocit, že se snad zblázním…všichni ti lidé mi přišli mimo, já si přišla jak z Měsíce a nechápala jsem, že ostatní můžou normálně existovat, když ve mně se to úplně s….o :( Terezce jsem vyklopila vše, co šlo – mám pocit, že z toho na poprvé pochopila opravdu hodně (i když samozřejmě takové věci jako flashback a zmínka o košilích při rozloučení, stejně jako Jackovo „balení“ už od začátku, na poprvé většinou unikne…). Říkala jsem jí ty naše postřehy a jak to vnímám…Jako dárek na zpáteční cestu (nechápu, jak jsem dojela na Florenc:-)) jsem jí dala vytisklou povídku (s titulní stránkou od chemlonka:-)) a představte si – ona ji – byť prý není moc velká čtenářka – za tu cestu do Hradce přečetla