Příjezd k Jackovým rodičům – skutečně ten jeho otec na mě teď působil hodně odpudivě po té povídce…jakoby vše věděl. Když povídá o tom, jak si chtěl Jack zařídit s Ennisem ranč, tak Ennis má takový blažený, téměř až radostný výraz, ale jak se zmíní, že v poslední době plánoval něco podobného s někým jiným, tak neskutečně posmutní…Jackova matka, posílající Ennise nahoru do Jackova pokoje, a Ennisova skoro až vděčnost, že ho z té situace vysvobodí…Ennisova slza, když bere do ruky dřevěného koníčka…Přes slzy už jsem neviděla, takže jsem vnímala hlavně Ennisův dech…když bere do ruky košile, tak má přerývavý šokovaný dech, a pak když začne nasávat Jackovu vůni, snažíc se tak „vrátit čas“, zároveň skoro nedýchá…chápete jak to myslím…Dole Jackova matka netrpělivě čekajíc, s čím Ennis přijde, a on ji „nezklame“, ale o to je to snad horší…jak jí dává ty košile a ona vezme ten sáček s chápavým výrazem…za nimi otec, který nic neví, a Ennisův naprosto zlomený výraz, protože teď už mu všechno došlo! Je to úplně jiný člověk – ten, co jde nahoře po schodech do Jackova pokoje, a pak když se vrací dolů a přes slzy nevidí…a jeho poděkování Jackově matce – jejich tiché tajemství…byla jsem vyřízená.

Závěrečná scéna příjezdu mladé Almy za tátou…její láska k němu a pochopení. Její zklamání, když to vypadá, že na svatbu nebude moct přijet, vzápětí ale Ennisův šibalský výraz, když se Alma nedívá, a jeho příslib, že se dostaví…a jeho pýcha na dceru a přípitek…ale vše to dělá vlastně proto, protože se to od něj chce…i když svoji dceru miluje a je rád, že mu ještě někdo dává najevo, že ho potřebuje, tak je myšlenkami neustále někde jinde…jeho starostlivé zapnutí Jackovy košile, pohled uslzených očí a hlavně „I swear“ mně málem urvalo srdce…vy víte, jak to řekne a co všechno se v těch dvou slovech skrývá…