…“Spočítej si těch pár chvil, co jsme byli spolu za téměř 20 let! A změř si ten krátkej obojek, na kterým mě držíš a potom se mě zeptej na Mexiko a řekni mi, že mě zabiješ – za to, že potřebuju něco, co asi nikdy nedostanu…“ „Nemáš ani ponětí, jak je to těžké! A já nejsem ty…Sviňáku zkurvenej! Přeju si, abych věděl, jak to s tebou skončit!“ Tady už jsem řvala jak malá…a Ennisův nářek…No a pak ten flashback…tady už jsem brečela pořád – až do konce…Jackův pohled nemusím popisovat – to ani nejde – musí se to vidět…a pak střih na ten utrápený zničený…Pak scéna Ennise s Cassey – on jako naprosto vyčerpaný prázdný člověk, který neví, co by jí poskytnul, ale zároveň k ní cítí obrovskou lítost…a ona k němu stejně tak…strašně ho miluje, ale nechápe, co dělala špatně, a rve jí srdce, když ho tam musí takto nechat…samotného a zničeného…

A pak pohlednice, kterou Ennis obdrží (prosím představte si, že byť v kině vůbec nebrečívám a obě dvě předchozí projekce jsem zvládla vcelku v pohodě, tak tady jsem už od hádky soustavně brečela…a navíc při záběru na pohlednici se zezadu ozvalo „Ježiš“…). Jak Ennis drží to sluchátko a člověk cítí, co se v něm děje (do této scény nám ovšem zasáhl něčí mobil z chodby – takové to „zvoním..zvedni mě…neslyšíš?“ – fakt „milé“…zrovna u této scény…). No takže co mě položilo – když Lureen zmíní, že Brokeback bylo možná nějaké Jackovo vybájené místo, kde whisky tekla proudem, tak se Ennis malinko pousměje!, ale pak se zase vrátí do té tragické reality…a v tu chvíli, jak se neozývá a Lureen několikrát říká „prosím“, a on je naprosto mimo…pak už mluví prakticky jen ze slušnosti…o tom, jak je mu to líto, o rodičích, o popelu, ale už to je spíš lidská troska, robot, který říká, co se sluší, ale ve skutečnosti už je úplně na dně…