táhnoucí se, ale strašně působivá...

Dále rozloučení a Ennisův záchvat žalu, při kterém vystřídá x hereckých poloh – smutek, lítost, naštvání, vztek…a ten střih, o kterém jste mluvili, na jeho svatbu s Almou (vždycky mě dostane, jak ji jemně pohladí po tváři…). A jejich šťastné laškování při sáňkování, kde Alma tak neskutečně září…Vůbec tentokrát jsem strašně moc prožívala celý ten Almy příběh a kdykoli tam s ní byla nějaká silná scéna (její „procitnutí“, odjezd Ennise, když drží Almu Jr. – mrazilo mě…). Scéna v supermarketu, která mě vždycky dorazí…(jen pořád řeším, jak je správně překlad, když Ennis odchází – někde píší, že „přijdu za půl hodinu a přinesu steak“, někde „přijdu pozdě a přinesu bůček na neděli“, někde „přijdu za půl hodiny – přines sekanou“:-DD ) Tam Heathovi i Michelle ty úpěnlivé pohledy strašně sluší…:) Taky jak Ennis uklidňuje nemocné děti, jak jim drží hlavičku…takové věci mě dostávají. Jeho rvačka na té sešlosti a Almy náhle probuzený strach z něho…

Další scéna, na kterou jsem netrpělivě čekala, bylo setkání po letech – jistě chápete:) To člověk vůbec nedýchá…tentokrát jsem se víc zaměřila ne na Ennisovu reakci, ale na to, jak se Jack mění – nejdřív přijede v pohodě rozesmátý, pak když ho Ennis přimáčkne, tak mu zvážní výraz, a nakonec se na něj vrhne přesně tak jako Ennis, přišpendlí ho na protější zeď a končí jako naprosto zhypnotizovaný svojí touhou k Ennisovi, až ten ho musí jemně odtrhnout (všimněte si Jackova pramínku vlasů do čela a jeho výrazu, když se „muchlne“:) Teď si říkám, že jsem opět nezaregistrovala, jak Ennis Jackovi shodí klobouk…ale dobře udělal…;o)) A samozřejmě jsem na základě povídky víc prožívala tu jejich touhu, když stojí nahoře u Almy vedle sebe…