Začal se mi stahovat krk, jak se to postupně dostávalo ke scénám, jejichž symboliku jsme tady řešili…Jackovy pohledy na Ennise do údolí a pak nahoru, Jackovu málem hořící nohu (ale podle mého je to opravdu improvizace – Jake s tím nejdřív nepočítal, že je ten oheň až tak blízko…je to hrozná sranda ho při tom pozorovat, jak se z toho snaží vyvlíknout…), jeho stěžování si (věčné „shiiit“;o))), za kterým se ovšem skrývá neodbytná touha být Ennisovi neustále nablízku. Jeho úleva, když se Ennis vrátí do tábora, následně ta krásně hraná změna na „naštvaného“ a poté ta něžná scéna ošetřování Ennise…(ano – šáteček jsem viděla a přežila, jak vidíte…;o))

Při další oblíbené scéně, kdy se Ennis myje, jsem nevěděla, kam se dívat dřív…:), takže polknutí nasucho mi opět uniklo – sledovala jsem jeho oči, řasy a to potahování z cigarety, po očku i Ennise…zkrátka bylo toho moc:-)) Taky jsem si se absolutně sžila s hereckým mistrovstvím obou představitelů…přišlo mi to zkrátka dokonalé – každý záběr, každé gesto! Ennisovy ne tak výrazné, ale neskonale šťastné oči, a Jackovy, které toho kdykoli tolik vyjadřují…Mezitím jsem byla trošku nervózní z Terezky – člověk neustále natahuje uši, jestli se směje tam, kde by „měla“, jestli se třeba nenudí…:) (ta projekce byla tak šokující i tím, že se tam nikdo nesmál nevhodně…prostě ticho a jen my…:-)) Takže fazole, Jackův zpěv, rodeo, harmonika…fungovalo to vše i na mě, i když jsem cítila jakýsi svíravý pocit…no znáte to.

A pak přišly stanovky, které byly ovšem bohužel úplně tmavé, navíc jsem při nich byla trošku nervózní, jestli moji mladou kamarádku příliš nekazím, ale i ona si posléze stěžovala, že nebylo nic vidět…ale „come“ mi konečně ani v kině neuniklo…Poté Jackova božská tvářička „den poté“ a pak mě to začlo brát…zjistila jsem totiž, že hudba, ta úžasná hudba, která je od Ennisova ranního odjezdu z tábora až po to jejich bolestné vyříkávání si pocitů k večeru, na soundtracku není! Je to tak neskutečná melodie…taková ponurá, táhnouc