Tedy já bych se už asi ani nebránila...řekla bych jim "ano, patřím tam - přiznávám - jen bych prosila zvláštní pavilon pro všechny PBM postižené...a připojení na net - stačí jen email, youtube a 004;o)) Ke kroupám - Romane víš jistě, že to je v tomhle filmu?! Přece něco tak krásnýho by mně nemohlo uniknout! No dobře dobře....;o) Z hudby miluju totálně BM2 - to je něco, při čem mi vždycky naskakuje husina. Pak track č. 2 - prosím to I stole away - jak byste to přeložili?:) No a z těch "zpívaných" miluju nejvíc č. 10 - I don´t want to say goodbye...ale slova jsou skoro u všech písniček krásná, jen v této se snoubí nějak tak vše...je jednoduchá a přitom dechberoucí...A teď k té krásné diskusi, kterou jste tady dnes rozvinuli...(pro babi - prosím až Ti pošlu ty věci, tak jestli můžeš, tak je přepošli Šárce, jestli je bude chtít...já už mám zasekanou schránku;o))

Takže chápu oba dva "tábory" nebo názory - jak ten, že vlastně prožili neskutečné štěstí, které se mnoha lidem nikdy nepodaří, tak i to, že vlastně byli nešťastní - jediné, na čem mohli nakonec stavět, byly jejich vzpomínky na rok 63 a jejich touha vrátit to zpět do starých kolejí...Stejně tak je možné, že kdyby spolu žili déle - kdyby bylo nějak možné to přes všechna tehdejší tabu a Ennisův strach uskutečnit, tak by se do jejich vztahu mohl vkrást stereotyp a rozčarování z "běžných" problémů...Ale - o tom ten film asi není...taky bych řekla, že každá velká láska nebo každý velký cit většinou prochází i těmi zlomy a trápeními, díky nimž ale ten vztah může posílit...Co mě opět položilo poté, co jsem pročetla tu vaši diskusi (vytisklou na 5 stránek, takže z tématu přednášky "inovace podniku" nevím zhola nic...). Jack skutečně projevoval Ennisovi city, jak se dalo...ať už to bylo jeho založením, nebo tím, že nebyl tak zablokovaný jako Ennis a ani neměl tak silné pouto ke své rodině jako on - řekla bych (co ale miluju - jak říká o tom synovi - "He smiles a lot&