Do dnešního dne jsem Zkrocenou horu viděl už po sedmé nejen na dvd a hudba z ní,co mi zní denně pořád do uší a nutí mě k přemýšlení a slzám, mi nedává spát.Závidím,nenávidím,mi luji,pláču,směji se - jsem prostě věrný tak krásnému příběhu,který -i když to nikdo neřekl je složený z mnoha našich životů-mi dal moc bolesti do srdce.Nejen bolesti,ale snad i naděje,že snad konečně lidé začnou chápat lásku mezi dvěma muži -byť tak tragickou,o to víc lidskou - jako krásnou věc,kterou nelze ignorovat a odsuzovat.Neznám člověka,kterého by se tento příběh nedotknul,alespoň částečně, a neobjevil v něm skrytou toleranci a obrovskou závist a touhu po takové lásce.Zrovna mě napadá manželka mé osmileté platonické,nenaplněné,lás ky,kterou jsem jemně donutil horu shlédnout a do dnes mi závidí,svým způsobem, jak miluju -nenaplněně a nemožně-jejího partnera.Přestala mě odsuzovat,nenávidět a pochopila,že jsou cesty,po kterých jdeme a jejich konec je nedostupný.Pochopila a jsme přátelé,možná větší než bych si kdy přál a tušil.Je to ukázka toho,co by mohla a snad i měla Zkrocená hora s lidmi udělat.Moc jsem se rozpovídal,ale tento příběh se na mě podepsal a díky tvůrcům snad nejen na mé duši a srdci.