Scéna, kde se Ennis dozvídá o Jackově smrti, mně přijde ještě mnohem silnější než ve flmu...možná proto, že zde člověk přímo čte, co Ennis vnímá...jak to na něj padne a vidí tam toho Jacka, jak mu nikdo nepomohl, a má za to chuť Lureen vynadat...celý ten odstavec je prostě neskutečně silný - na mě aspoň působí víc než ve filmu...ale teď už asi budu rozložená i z toho flmového...Setkání s Jackovými rodiči - překvapilo mě, jak byl Jackův otec skutečně takový tušitel a morous, který to dával Ennisovi pěkně sežrat...a jak Ennisovi vypráví o tom novém chlápkovi, kterého si chtěl Jack přivést, a Ennise hned napadne, že to byl tedy určitě pajcr...to je příšerný a dává mi to nějak tu jistotu, že to tak skutečně bylo...a pokaždé mě to oddělá, když se tam píše o té lžíci ve fazolích, která Ennisovi ten pajcr připomíná...No a teď přišla pro mě hodně zásadní pasáž o tom, co Jack v dětství prožíval - jak jeho otec byl vlastně taky takový despota, který ho zřejmě moc neuznával...vyzní to pak tak, že byl v podstatě pod šíleným tlakem až pod pantoflem celý život - od dětství až po ten konec, přitom ve filmu je to pomalu bezstarostný člověk...To kdyby bym bylo jako flashback, jak s ním otec nakládal, to bych asi nevydýchala...představte si ty Jackovy oči a pak ten střih na černobílé scény...Už tady zavírají, tak snad to stihnu - omlouvám se za splašenost...Celá pasáž, jak jde Ennis do Jackova pokoje, košile, ta atmosféra tam a všechno - to je něco nepopsatelnýho, co mně vehnalo slzy do očí...jak nasává tu Jackovu vůni a snaží se pomocí ní vrátit vzpomínky....a nakonec jak odjíždí a je mu špatně z toho, kde bude Jack pohřbený...:o Konec hodně useklý - jako ten můj. Jsem ráda, že ve filmu byl i ten vztah Ennise s dcerou - tady to vyznělo šíleně depresivně...na konci ty sny...Rukověť lžíce vypadala tak trochu jako pajcr. A on se budíval někdy zoufalý, jinidy s pocitem radosti a úlevy jako dřív, někdy s mokrým polštářem, jindy zas s mokrým prostěradlem.a to bílé místo a nejistota, jak J