Popravdě jsem nikdy nedomýšlela, kam si Jack položil Ennisovu ruku…vždycky jsem to naivně brala jako odejmutí – no nic:) Navíc jak je popsáno, jak se nejdřív Ennis lekne, ale pak si hned „poradí“, to mi přijde trošku mimo….chybí mi tam to Jackovo „utěšování“, jak si začne sundávat bundu a ta jeho hlavička tak krásně kouká…jak se k Ennisovi zvedne…tady je to fakt popsáno jako sado maso, že si ho Ennis pomalu ochočil…a že ve filmu není Jackovo „A je to“ jsem taky ráda – to by zas bylo smíchu:-( Následující odstavec s „ovce ať jdou k čertu“ je hustý:) Mrzí mě, že tam není takové to vyjasnění a šok jak ve filmu – po té první stanovce…zkrátka si tam jen tak zvesela užívají, smějí se a supí (chybící druhá stanovka je celkem zásada…:-))– mezi tím jen tak mimochodem ten jejich rozhovor o tom, že „nejsou“…ale to, jak se vznášeli v euforickém a vášní nabytém horském ovzduší, povzneseni nad všední starosti…krása:) Aguirre je dokonce vidí přímo při tom, což by ve filmu asi byla síla…:) Další věta, kterou miluju: „Jak sestupovali po svahu, měl Ennis pocit pomalého, ale prudkého a neodvratného pádu.“ No a pak první, co mě totálně podkoplo – popis té Ennisovy krize po rozlučce…to je prostě neskutečný…a jsem šťastná, že to ve filmu ještě „vylepšili“ tím, že šel někdo (Aguirre?! prosím objasnit:-)) okolo…