Takže nejdřív trošku šok z Ennisových hygienických návyků, ale jakmile byl zmíněn sen, tak to v člověku začlo hlodat a úplně ho tam viděl, jak tam je sám jen s tím podělaným starým kafem v rozkodrcaném přívěsu a jen tam tak stojí a snaží si zoufale vybavit, co už nejde vrátit, majíc před sebou další z neutěšených dnů…Jak začnou Ennisovy vzpomínky, tak samozřejmě chybí ty zásadní Jakeovy pohledy a člověk si to musí přimyslet…vlastně co mi v povídce trochu vadilo, tak popis první části – léta 63. Tedy k popisu přírody nemám výhrad, ale jinak je tam až moc nepřímé řeči…takové to „tvrdil“, „vyprávěl“…s tím já se fakt nespokojím…a navíc tam ani nevyplývá, že by byl Jack nějak extra veselá kopa a Ennis takový zamlklý…zkrátka ty dialogy tam v té první části skoro nejsou a to mě štve. Navíc zde člověk musí přelousknout ten popis obou našich chlapců, při kterém – hlavně při tom Jackově že – skřípeme zákonitě zuby. Ještě že je Ang Lee tak citlivá bytost…Hezký je, jak příhodu „medvěd“ zakomponovali do této první části ala nehoda, která se stala Ennisovi, zatímco v knížce je to jen o setkání obou s medvědem a nic…Příhoda s kojotem – tady si to Ang Lee zas vynahradil a ty „kulky“ použil trochu v jiném spojení než Annie zdá se…;o) No a teď je část, kterou bych nejraději četla v přímé řeči, a je to tam odbyté jen tak halabala…jako by se ani vůbec nepoznali. No a nadchází dychtivě očekávaná první stanovka:) Hrozně se mi líbí spojení (oblíbené věty budu psát:-)) „během chvíle se jejich důvěrné přátelství výrazně prohloubilo“ – krásná formulace…