I když jsem v heterosexuálním vztahu, cítím to ke svému příteli velmi obdobně, a to včetně pocitu provinění že on odpovídá ano aniž bych s toho cítila něco neupřímného. Mě ale ty slova váznou v krku a on to pozná a pak se tváří ukřivděně a smutně jako: ty mě už nemiluješ. Navíc to nedokážu říct sama od sebe a neříkám miluji tě. Buď mám tě moc ráda nebo neříkám nic.
Ztrácí se pocit té intimity, té blízkosti a bezprostřednosti. Zase se hodně hlídám, tajně někoho hledám.
Jediné co můžu říct: zkuste komunikovat, třeba i nějakou psychologickou hrou jako pravda a lež. Bude nutné najít vtom stereotypu po opadnutí růžových brýlí něco, čeho si budeš na druhém vážit, pokud to překonáte, ta láska vyzraje a nebude tolik uvázaná.