004.cz

Rodiče se svěřují

Příběh matky dvou gayů

Máme tři syny, dva jsou homosexuálové. Když měl nás prvorozený syn osmnáctiny, řekl nám, že je homosexuální. Manželova reakce byla jednoduchá: "Bože, jsi si jistý?" Moje reakce byla úplně opačná. Měla jsem silné tendence vyčítat si, že je to moje vina a selhání. Zajímali jsme se s manželem o to, kde jsme udělali chybu nebo se zmýlili. Vždy jsme byli velmi otevřená a milující rodina a já jsem si dělala starosti, aby se příbuzenstvo s naším prvorozeným synem chtělo dál stýkat a aby jeho homosexualita rodinnou pohodu nenarušila. Spolu s manželem jsme měli velké starosti o jeho budoucí štěstí a úspěch v zaměstnání. Brzo jsem si uvědomila, že náš syn je pořád stejná osoba a to, že je gay, nemění nic na tom, že ho pořád miluji jako svého syna, ať je jakýkoliv. Nicméně porozumění a vyrovnání se s tímto stavem přišlo mnohem později. Náš syn nás seznámil s rodiči svého přítele. Cítila jsem, že už nejsem sama, diskuse a synova otevřenost dovolily klást otevřené otázky a já se dozvěděla všechno potřebné. Také jsem si obstarala nějaké čtení, abych lépe porozuměla tomu, o co vlastně jde. Bylo to obtížné, ale kladné a důležité období v mém životě. Nalézala jsem informace a svět se měnil. Trvalo to dlouho a musela jsem mít mnoho trpělivosti. Dnes jsem šťastná, když mohu říci, že členové naší rodiny k sobě mají ještě blíž než dřív a že naše příbuzenstvo je mnohem otevřenější.

Příběh otce lesbičky

Jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že má dcera je lesbička? To je těžké říct. Směsice příšerných pocitů. Má první myšlenka byla, že bude mít dost obtížný život. Obával jsem se, že bude trpět následky své odlišnosti: Podezření, strach a odmítnutí tzv. "normálním světem". Ponese označení: Nebezpečná a přenášející nákazu (AIDS), nepřibližujete se! Byl jsem zpočátku velmi smutný, pak rozhněvaný, pak jsem měl zase pocit, že ji musím chránit před světem. Nevěděl jsem kudy kam a stále se sebe ptal, jak mohu pomoci své dceři? Rozhodl jsem se dozvědět více o homosexualitě. Co je její příčinou? Dá se vyléčit? O příčinách homosexuality jsem se dozvěděl z internetu (např. http://homosexualita.004.cz/h-biologie). Druhá otázka tak rázem ztratila na relevantnosti, protože jsem zjistil, že to není onemocnění. Hodně jsem četl starší klinické studie a byl zmatený, neboť názory vyjádřené různými autory se zásadně lišily a závisely na jejich osobních názorech a bohužel i na tom, co se pokoušeli prokázat, než na skutečném výzkumu. Záporné pohledy byly často ovlivněny tím, že většina vědců byla věřícími katolíky. Má dcera mne nasměrovala na skupinu rodičů gay dětí. Uvědomil jsem si, že nejsem sám, kdo prožívá stejné pocity viny a smutku. Všichni sdíleli stejné pocity. Někteří rodiče se dokonce zlobili na své děti za to, že jsou homosexuální, a styděli se za ně před ostatními příbuznými a sousedy. Od té doby, co nám dcera řekla, že je lesbička, jsme s manželkou zjistili maximum informací o tom, co znamená žít s menšinovou sexuální orientací a náš vztah k dceři se velmi prohloubil. Dříve, když jsme o jejím trápení ještě nevěděli, se nám zdála být velmi vzdálená, nešťastná a občas netrpělivá při rozhovorech s námi. To všechno se diametrálně změnilo. Mohl bych o tom mluvit dopodrobna, ale mám pocit, že od oné ne tak vzdálené chvíle, kdy nám dcera všechno řekla, se všechno měnilo hrozně rychle. Jsem pyšný, že jsem její otec, ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný a uvolněný jako nyní a jsem rád, že jsem jí porozuměl.

Rodiče se svěřují - komentáře

Komentář ze dne: 20. 08. 2012 08:07:25     Reagovat
Autor: jeanka (email) - neregistrovaný
Titulek: moje dcera je gay
Když mi moje dcera řekla, že chce být klukem, vzala jsem to klidně, byť s těžkou duší. Týden jsem to v sobě zpracovávala. Pak jsme si sedli, dohodli se, že si dáme čas půl roku, abychom zjistili, že situace se nemění a pak začneme podnikat další kroky. Za půl roku už bylo jasné, že moje dcera je syn. Jsem velmi liberální rodič, můj manžel taky, a tak jsme to přijali. Nebudu lhát, že to ve mě nebouřilo....a bouří do dnes. Přes veškerou naši podporu, kladné přijímání okolí, školy, kamarádů se někde něco pokazilo. neurvalé chování, lhaní, chození za školu, bordelářství, a hlavně ubližování svým chováním. Téměř každé slovo vyřčené mým dítětem je dobře mířenou ranou do mého srdce. Dávno překročená hranice slušného chování, respektu....kýble naplakaných slz, hromada citu, které není komu dát, chybějící dotek vlastního dítěte. Do toho všeho oznámení, že nechce být klukem aby miloval ženy, ale aby miloval muže... Další šok, další uvědomění citlivosti duše takto nešťastného dítěte a ještě větší kopance od něj. Kdy už to proboha skončí. Já bych mu chtěla hrozně moc pomoct, ale jelikož je dospělý a nechce, nemám jak. A častokrát už mi dochází síla. Probere se než budeme na konci sil? najde svou cestu, uvěří že tu nejsem pro to abych mu ublížila, ale že u mě najde slova, která pohladí, pochopení a lásku? doufám a moc si přeji štěstí pro mé dítě, ať je kým je.

pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2024 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |