004.cz

Den druhý – Z Olivové hory do Me’a Še’arim

Jak jsme tak s Petrem bloumali novým Jeruzalémem, dostali jsme se do ortodoxních čtvrtí. Všude tam svítily jenom synagogy, zatímco v ostatních domech byla ještě tma. Ortodoxními čtvrtěmi jsme se nechali zcela pohltit. Tak se přihodilo, že když jsme jednu z nich opustili a ocitli se na rušné třídě, vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Že jsme v Jeruzalémě, to ještě bylo celkem jisté, ale kde v tomhle městě, to jsme netušili. Když jsme nabyli jedné jistoty, totiž že se vzdalujeme od Starého Města, dospěli jsme oba k závěru, že bude dobré se rozloučit. Ať se alespoň Petr trefí do svého nocležiště, když už si za ně navíc narozdíl ode mě zaplatil.

Sám jsem pokračoval dále vpřed po hlavní silnici, netuše kam jdu. Chvílemi se sice zdálo, že mířím přímo ke kolejím na Har HaCofim, nicméně cesta, kterou jsem šel, mi pramálo připomínala tu, po které jsem se pohyboval ráno opačným směrem. Skutečnost, že jsem se po chvíli ocitl přímo u kolejí, rozptýlila nakonec všechny mé pochybnosti. Ale tím starosti nekončily. Všechny koleje na Har HaCofim jsou jednak neuvěřitelně spletité, jednak neuvěřitelně jednotvárné. Pražská sídliště jsou proti nim pestrou směsicí různorodosti. A tam někde v té spletitosti jsem měl najít místo, odkud jsem ráno vycházel. Když se mi to posléze podařilo a vešel jsem do Ivaniny cimry, bylo přesně půl deváté, čas na kterém jsme se ráno dohodli, že se sejdeme.

Ráno jsem se vydal podél rozsáhlého areálu Hebrejské university na Olivovou horu. Postupně jsem minul universitní synagogu, vyhlídku, na které mi provedli důkladnou prohlídku policisté-dobrovolníci, a rozsáhlé středisko Mormonů, až jsem se dostal na první z vrcholů Olivové hory, do oblasti osídlené pouze Palestinci. Z jedné strany silnice tam pro ně byla zřízena střední škola, z druhé strany pak štědře podporované křesťanské středisko. Projdete-li tudy a ustojíte-li nápor trhovců, kteří se budou vehementně a až téměř násilně dožadovat vaší pozornosti, dostanete se k menší mešitě, vedle níž je zeď, která ohrazuje cosi, z čehož je vidět pouze malá kupole. Přešel jsem kolem toho místa a nevěnoval mu žádnou větší pozornost. Přede mnou byl konvent karmelitánů, který mě lákal rozhodně mnohem víc. Ještě blíže ale stála malá hospůdka, jejíž majitel netrpělivě vyhlížel turisty. Sotva mě spatřil, začal na mě volat:
"Ueeeueeöööu!"
Přitom cinkal klíčema a rozmachoval se v mohutných gestech směrem k mešitě. Nu což, řekl jsem si, podívat se tam můžu, za tu srandu to stojí.
Majitel mě dovedl tam, kam ukazoval a vpustil mě za zeď, odkud byla vidět ona malá kupole. Ta patřila k osmiboké kapli stojící osaměle a poněkud zanedbaně uprostřed dvorku zarostlého travou. Uvnitř kaple mi majitel poskytl erudovaný výklad. Na úvod řekl významně:
"Ueeeueeöööu!" a ukázal na kámen, kde byly vidět otisky šlépějí.
"Ueeeueeöööu," pokračoval, přitom v rychlém spirálovitém pohybu zdvihl ruku a prstem ukázal k nebi. Pochopil jsem, že jde o místo nanebevstoupení Ježíše.
To majitel potvrdil, když řka: "Ueeeueeöööu!" ukázal v průvodcovské knize na patřičný odstavec.
Výklad se nachýlil k závěru. Majitel pronesl:
"Ueeeueeöööu!" načež ukázal na kasičku stojící vedle Ježíšových šlépějí.
Když jsem splnil jeho prosbu, pokračoval:
"Ueeeueeöööu!" – tentokrát však ukazoval na svou dlaň.
Chtě nechtě jsem splnil u tuto jeho prosbu.
Místo to totiž bylo krásné. Dýchala z něho volnost, naprostá svoboda. Tak nějak jsem vůbec nepochyboval, že se tu přihodilo, co se tu připomíná. Vysoká zeď s ostnatým drátem obklopující dvorek s kaplí velmi navozovala dojem vězeňského dvora, ve kterém ve skutečnosti žijeme všichni, co jsme tady na zemi.

Opustil jsem majitele a jeho vynikající služby. Pokračoval jsem na hlavní vrchol Olivové hory. Po menší části jejích svahů se rozprostíraly zahrady s křesťanskými svatyněmi, po větší části se rozprostíraly židovské hřbitovy. Jejich běloba táhnoucí se v šíř a v dál, zcela otevřená slunečním paprskům, byla až mučivá.

Cestou mezi zahradami a hřbitovy jsem sestoupil k úpatí hory, kde leží po jedné straně cesty Getsemanská zahrada a po druhé straně hrob Panny Marie. Když jsem vešel do zahrady, pocítil jsem na těle těžkost. Bylo to zvláštní. V zahradě rostly staleté olivy, na jejichž kmenech byly roztodivné výčnělky a které samy o sobě měly milé kouzlo moudrých stařen. Zahrada jako taková vůbec milá nebyla. Šel jsem ke kostelu připomínajícímu zde poutníkům Ježíšovo zatčení. Doufal jsem, že v něm se mi uleví. Jen jsem vstoupil, pocítil jsem neuvěřitelnou tíži v nohou. Stěží jsem se šoural. Mířil jsem přímo k místu, kde k onomu zatčení údajně došlo. A napadlo mě: Třeba se vůbec příběh s Ježíšovým ukřižováním neodehrál tak, jak je líčeno v evangeliích. Třeba je ten příběh jen politicky motivovanou konstrukcí. Třeba je v Ježíšově smrti úplně jiné poselství, než jaké křesťané předkládají sobě a světu. Při těchto úvahách se mi znatelně ulevilo. Přesto jsem byl nakonec rád, když už jsem byl z Getsemanské zahrady venku.

Šel jsem navštívit Mariinu hrobku – jedno z přinejmenším dvou zaručeně pravých míst posledního odpočinku Panny Marie. Druhé se nachází v Turecku. Hrobka má náladu dosti ponurou. Rozhodně v ní není nic z oné radostné prosvětlené nálady, která je pro mariánské svatyně tak charakteristická. Po návštěvě hrobky jsem nabyl silného dojmu, že Mariino tělo rozhodně spíš leží v Turecku než tady.

Odtud jsem se vydal kolem hrobek proroků Jehošafata, Avšaloma a Zecharji, po nichž se prohánějí ještěrky a okolo nichž ve skalních jeskyních spávají bezdomovci, na východní úbočí Chrámové hory. Zde pode zdmi, v nichž se ještě leckde zachovaly kameny původního Chrámu, se nachází muslimský hřbitov. Dal jsem se cestou mezi hroby a vychutnával jsem krásu arabské kaligrafie na náhrobcích. Bylo to místo ticha, kam člověk málokdy zasáhl výraznějším vlivem. Snad proto zde bylo hlas Chrámu slyšet lépe než u Západní Zdi. Hlas ten byl těžký a dunivý. Zněl hlukem vojsk, valícího se kamení, zněl hlasem prokletí. Neudivovalo mě to. Oběti, které byly vykonávány pyšnými kněžími, které často byly vykonávány na zvířatech, aby byla vykoupena provinění jejich majitelů, což je podle mě alibistická zvrhlost, těžko mohly vést k něčemu jinému, než že se Chrám stal prokletým místem. Spíš mě udivuje, že po tom všem na jeho místě ještě někoho napadlo zbudovat místa bohoslužby - mám na mysli mešity Al Aqsá a Skalní Dóm.

Hřbitovem jsem prošel až ke Svatoštěpánské bráně. Byl právě čas poledne. Za branou, hned na začátku Via Dolorosa, byl vidět otevřený vstup do Betsajdy, místa někdejších léčivých lázní. Vešel jsem a hned jsem se pozdravil s milým Palestincem, který vybíral vstupné. Stálo sedm šekelů, ale já měl jen desetišekelovou minci. Milý Palestinec se nabídl, že ji dojde rozměnit a zmizel na Via Dolorosa. Zůstal jsem na dvoře Betsajdy nějakou dobu sám. Z okna nad vchodem se vyklonil jakýsi řeholník a zeptal se mě, co tam dělám. Řekl jsem mu, co a jak, a on mi řekl:
"Jak od vás mohl někdo vybírat vstupné? Teď je tady zavřeno."
Tak jsem byl docela upřímně zvědavý, kdo se mě tu rozhodl napálit. Brzy se ukázalo, že řeholník. Milý Palestinec se vrátil s penězi, které měl vrátit, a popřál mi příjemný den.
Mou pozornost zaujal mohutný kostel sv. Anny. Do tohoto kostela se vcházelo naprosto malými dvířky, k nimž se ještě navíc muselo sestupovat po schodech. Vstoupil jsem a dvířka za sebou zavřel. Jejich klidné zaklapnutí se v tichém vnitřním prostoru jevilo jako mohutná rána, která se ještě nějakou dobu ozývala v několikeré ozvěně. Kostel měl jednoduchou až strohou pozdně románskou architekturu. Jeho vnitřní vybavení tvořil jen oltář a několik lavic. A pak tu už zbýval jen ohromný masivní prostor s naprosto neobyčejnou akustikou, která každý zvuk harmonicky zmnohonásobovala. Z bílého světla se zde stávala duha. Setrval jsem sám v kostele v čase poledním, kdy lidé odpočívali. Pomalu jsem se nechal obklopit melodiemi židovských zbožných písní, kterými jsem naplnil prostor kostela.
Nechal jsem pak doznít písně až do poslední ozvěny a malými dveřmi jsem vyšel zpět do slunečního žáru. Za kostelem se nacházely vykopávky lázní. Vykopávky odkrývající především stavby z doby římské dosahovaly hloubky 15 až 20 m. Teprve tady, tváří v tvář té hloubce jsem si uvědomil, co to je tři tisíce let trvání Jeruzaléma.

Do Betsajdy se zvolna začali trousit lidé. Čas k odchodu. Vydal jsem se do Křesťanské čtvrti, abych od arabských a palestinských trhovců nakoupil pokrývky na chalu, cicitlábnsdekl, jarmulky, poháry na kiduš a zkrátka vše, bez čeho se neobejdete, když chcete praktikovat judaismus.

Nejsem velkým příznivcem nákupů. Proto jsem byl rád, když už jsem měl všechno vybírání a všechno to smlouvání konečně za sebou a mohl se vydat do ticha Arménské čtvrti, abych si odpočinul. Kroky mě zavedly do kostela sv. Petra. Uvnitř seděla kostelnice Justina a zvala mě dál. Začala mi vyprávět. Nejprve o tom, jak se právě tady Ježíš zastavil se svými učedníky, aby zde měli Pesachový Seder (tradiční židovská hostina konaná v předvečer Pesachu – židovských Velikonoc) a jak právě tady označil Jidáše za svého zrádce. A potom se rozhovořila o zdejší ikoně Madonny, která byla namalována člověkem, který se s Marií v jejím pozdějším věku osobně setkal. Okolo ikony se podle jejích slov odehrálo už mnoho zázraků a některým dokonce byla sama přítomna. Měl jsem možnost ikonu spatřit. Je pravda, že se od ostatních ikon Madonny výrazně lišila. Na ikoně byly v Mariině tváři výrazně patrny židovské rysy. Madonna navíc měla velmi realistický výraz. Unavený a hodně ustaraný – takový, jaký mívají matky, když si v prvních dnech života svého prvního dítěte nemohou pořádně odpočinout a když je navíc pronásleduje existenční nejistota.
Během vyprávění se Justina dostávala do čím dál větších superlativů. Kostel, v němž jsem seděl, byl podle jejích slov nejsvatějším v celém Jeruzalémě.

Její slova se mi oživila v paměti, když jsem se o několik dní později dal v Tel Avivu s jednou kolegyní, která byla z Gruzie, do debaty na téma Arméni. Podle ní je arménský trpaslík ten největší na celém světě. A vyprávěla mi historku, jak s několika přáteli byla pozvána na průvodcovanou cestu do Arménie. Když jim průvodce – Armén – ukazoval jeden kostel, tak říkal:

"Tohle je nejstarší kostel svého druhu v celém Sovětském svazu, druhý nejstarší na celém světě."
Když ukazoval na ornamentálně tesaný kříž, poznamenal:
"Tohle je nejstarší kříž svého druhu na celém světě."
Když ukazoval nějakou víceúčelovou stavbu, říkal prozměnu:
"Tohle je druhá nejstarší stavba svého druhu na území Sovětského svazu, desátá na celém světě."
A tak to pokračovalo celý den.
Když potom večer vyšel na oblohu měsíc, jednomu z jejích kolegů to nedalo a řekl:
"Pohleďte, tohle je arménský měsíc – nejstarší měsíc v Sovětském svazu, druhý nejstarší na celém světě."
Ale zpátky do Jeruzaléma.

Když jsem si v kostele dost odpočinul, ohlásil se můj žaludek s tím, že bych už opravdu neměl příliš otálet s obědem. Bylo půl čtvrté odpoledne. Opustil jsem tedy Justinu, opustil jsem Arménskou čtvrť, opustil jsem Staré Město a Jafskou bránou jsem zamířil do Parku Nezávislosti, kde jsem ve stínu přesličníků dal svému tělu vše, co žádalo.
Čekal mě poslední cíl mé návštěvy v Jeruzalémě, pověstná čtvrť ultraortodoxních Židů Me’a Še’arim. Její název znamená doslova Sto Bran. Když tam jdete z Parku Nezávislosti, projdete nejprve čtvrtí umírněně ortodoxních, které poznáte snadno podle toho, že muži nosí vždy bílou košili, černé sako a černé kalhoty a na hlavě mají buď klobouk nebo alespoň černou sametovou kipu (přiléhavá čepička, která je pro Židy tak typická, ačkoliv je součástí jejich oděvu teprve 200 let). Ženy i v nejparnějších dnech nosí zpravidla šaty, které zakrývají celé tělo, a pokud jsou vdané, tak mají vlasy zcela schované pod nějakou pokrývkou. Když projdete touto čtvrtí, přejdete ulici HaNevi’im (Proroků), minete kostel etiopské církve a za ním už na vás začne dýchat atmosféra odkudsi ze zapomenutých časů, kterou v Evropě zcela rozdrtily pásy tanků, rozstřílely kulomety, udusil těžký plyn a zahladilo milosrdné ticho hlíny.

Pomalu v každé ulici uvidíte synagogu, pomalu v každé druhé ulici najdete ješivu (náboženský seminář) a knihkupectví či antikvariát s náboženskou literaturou. Uvidíte domy jak vystřižené z východní Evropy 20. let 20. století – s podobnými pavlačemi a verandami, podobně otřískané a oprýskané. Kdysi v nich bylo svého času jedno z nejmodernějších zařízení domácností – všude voda z vodovodů, plynofikace, elektrifikace. Když se sem nastěhovali ultraortodoxní z Maďarska, všechno to zničili, protože to bylo podle jejich rabínů v rozporu s Talmudem.
Když jsem sem přišel, měl jsem pocit, že se tu čas nikoli zastavil, ale že ustrnul a ztuhnul. Ze všeho tady na mě padala tíseň. Lpění na starých formách zde nabylo grotesknosti, ze které až mrazilo. Nikde, ani mezi izraelskými vojáky, jsem neviděl takovou uniformitu jako právě tady. Co chvíli kolem vás projde nějaký muž v brejličkách, s nepěstěným plnovousem, s nakroucenými pejzy, v nízkém klobouku a dlouhém černém kaftanu. Vy si říkáte: neviděl jsem ho zrovna před chvílí? Ohlédnete se a zjistíte, že je to skutečně jiný muž. Jemu podobných stačíte během dne potkat ještě desítky. Když máte štěstí, potkáte muže, který má na hlavě štrojml (druh kožešinového klobouku), a když máte ještě větší štěstí, potkáte muže, který namísto černého kaftanu má na sobě kaftan špinavě bílý. Nevím, v kterém z nich je přes léto hůř.
Čtvrť Me’a Še’arim nese název podle hlavní ulice, která čtvrtí vede. No, hlavní ulice… Je stejně široká jako ostatní, jen je v ní nastrkáno mnohem víc krámků a je v ní mnohem rušnější provoz. Co chvíli se pokouší ulicí projet městský autobus. Ten je zárukou, že se v ulici alespoň na pět minut vytvoří zácpa. Jelikož autobus tam jezdí co pět až deset minut, je tam zácpa téměř vždy.

Na konci této ulice jsem vyšel do méně ortodoxních čtvrtí, z nich jsem se dostal do ještě méně ortodoxních, z nich do sekulárních a brzy jsem již byl na autobusovém nádraží. Blížil se večer a do soumraku jsem potřeboval být zpátky v Tel Avivu.

Den druhý – Z Olivové hory do Me’a Še’arim - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2023 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |