004.cz

Tanečnice z Lovosic

Když pročítáte seznamovací inzeráty, taky si říkáte, co je to asi za lidi, kdo se skrývá za těmi několika řádky slov a čísel? Jsou skutečně mladí a pohlední? Touží skutečně po trvalém vztahu a lásce až za hrob? Jsou to skutečně zklamaní zoufalci toužící po "teple rodinného krbu"? Kdo nezkusí, nepozná. Ve svých pětadvaceti letech si to řekl i Vašek. Byly to dva roky, co přišel za prací do Prahy z malého města. Dva roky věnoval své profesionální taneční kariéře a nikoho nehledal. Ani neměl čas chodit do klubů, na diskotéky či jinam a někoho hledat. Přesto ale čím dál tím víc měl pocit, že sám být nechce. A tak to zkusil.

"25letý pohledný, sympatický kluk střední postavy, černé vlasy, hnědé oči, se zájmem o umění hledá přítele pro trvalý vztah. Zn. : Foto napoví, není podmínkou. "
Docela obyčejný inzerát. Ničím výjimečný, ničím zvláštní. Možná právě proto jsem se rozhodl na tento inzerát odpovědět. Co však napsat? Čím zaujmout? Vychvalovat se moc neumím, ale popsat se nějak musím. Dobrá. Zkusím to napsat podobně, jako on napsal svůj inzerát.
"Jmenuju se Vašek a žiju v Praze. Jsem normální kluk, asi ničím výjimečný, vysoký, štíhlý, tmavé vlasy, modré oči, stejně jako Ty mám rád umění, dokonce se mu i věnuju... "
Asi nějak takhle jsem začal psát dopis pro Pepu z Lovosic. Namísto toho, abych se podrobně rozepsal o tom, jak vypadám, jsem začal vyprávět o své práci, protože tanec mi byl tehdy vším. Jemu jsem věnoval všechen svůj volný čas, jemu jsem tehdy obětoval i svůj soukromý život. Místo zdlouhavého popisování jsem do obálky vložil malou fotku, dopis jsem zalepil a hned ten den jsem jej vhodil do schránky. Trochu jsem váhal, ale pak jsem si řekl: Děj se vůle boží.
Kupodivu reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo evidentní, že ho moje práce zaujala. Jedna věc mě v jeho dopise mile překvapila. Napsal mi číslo svého telefonu.
Mám zavolat? Mám to zkusit? Nedělá si ze mě legraci a nedal mi třeba telefon své kamarádky? Já zavolám - a oni se budou bavit na můj účet? Nezavolal jsem. Sedl jsem, napsal dopis a v něm pro změnu své telefonní číslo. Uvidíme, řekl jsem si.
Jednou ráno jsem byl zrovna po náročném vystoupení, takže jsem dost tvrdě spal. Najednou telefon. Zvonil dlouho, vytrvale a neúnavně. Ještě rozespalý jsem zvedl sluchátko.
"Prosím?"
"Dobrý den, tady Josef. Mohl bych mluvit s Vaškem?"
"No, to jsem já. Kdo volá?
"Ahoj! Já jsem Pepa z Lovosic. Poslal jsi mi v posledním dopise své telefonní číslo, tak jsem si dodal odvahy a zavolal. "
"To jsi ty? Rád tě slyším. Máš docela příjemný hlas. "
Skutečně měl, i když se mu trochu chvěl nervozitou. Snažil jsem se překonat svoji rozespalost a být taky milý anebo alespoň zdvořilý, aby hned nepoložil telefon. Nemluvili jsme dlouho, neměl moc času. Ale řekli jsme si, že bychom se měli zkusit sejít. Bydlel jsem v podnájmu, Pepa bydlel v Lovosicích ve svém bytě sám, takže řešení bylo jasné. Udělám si výlet do Lovosic. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ale všechno je jednou poprvé. První schůzka na inzerát, první cesta do Lovosic a kdoví, co vše mě ještě čeká poprvé.
Přišel den D. Pepa mi zjistil autobusové spojení a slíbil, že na mě bude na lovosické zastávce čekat. Byla to sázka do loterie, protože já jeho fotku nedostal. Omlouval se, že nemá žádnou vhodnou k dispozici a že osobní setkání je přece jen osobní setkání. Fotky mohou zkreslovat skutečnost. Moc jsem nad tím neuvažoval, nasedl jsem do autobusu a vyrazil. Nějakou představu o tom, jak vypadá, jsem měl, ale snažil jsem se ji zahnat, abych si nevytvářel v hlavě nějaký ideální obrázek o krásném princi a nebyl pak zklamán. Skutečnost ovšem předčila všechny mé nejdivočejší sny.
Autobus míjel dopravní tabuli s nápisem Lovosice a moje nervozita dosahovala vrcholu. Přes hlavy cestujících jsem vyhlížel autobusovou zastávku. Už ji vidím. Teď to přijde. Ale co vlastně přijde? A kdo? Zvědavost se mísila se strachem, ale jednou jsem se dal na vojnu, tak to přece nemohu vzdát. Autobus zajížděl k zastávce a řidič oznámil: "Lovosice, konečná, vystupovat!"
Cestující se začali zvedat a já s nimi. Seděl jsem až vzadu, takže jsem vystupoval jako poslední. Na zastávce čekalo několik lidí a mezi nimi několik kluků. Který to asi bude? Tři z nich byli i sympatičtí. Ale jeden po druhém se vítali se svou dívkou. Tak kde je ten můj Pepa?
V momentě, kdy jsem za svými zády slyšel ten typický syčivý zvuk zavírajících se dveří autobusu, se ke mně blížilo cosi, co nejen od mých představ, ale i od popisu v inzerátu bylo na hony vzdáleno. "Pětadvacetiletý pohledný sympatický kluk střední postavy" vypadá skutečně jinak. Směrem ke mně se naopak rozkmitala a dychtivě řítila minimálně stopadesátikilová hora sádla, široká tak, že by člověk nedohlédl. Vznešeně vykroucené pohyby zavdávaly příčinu mým pochybám, zda to, co se na mě valí, je žena, či muž, o neurčitém věku ani nemluvě. Jediné, čím jsem si byl jist, že tato kreatura je romského původu, což mi vadilo nejmíň, protože jsem měl mezi romskými kluky dobré kamarády.
Nevěděl jsem, zda se mám otočit a dělat, že jsem se spletl a že čekám na zpáteční autobus do Prahy. Nebylo ale úniku.
"Ahoj! Já jsem Pepa!" zvolal můj "vysněný kluk na inzerát".
"Ahoj," pozdravil jsem s těžko skrývanými rozpaky, kterých si však Pepa vůbec nevšímal.
"Jsem rád, žes přijel," švitořil na celé nástupiště, až se ostatní zastavovali a zvědavě se otáčeli, kdože to z té velké Prahy za jejich Pepou přijel. Zdálo se, že je oblíbenou maloměstskou figurkou.
Pepa mi hned nabídl, že mi ukáže, kde a jak bydlí, a nečekaje na můj souhlas, táhl mě lovosickými ulicemi ke svému hnízdečku. Cestou mi vyprávěl o sobě, o tom, jak stejně jako já rád tancuje, dokonce vede dětský taneční kroužek. A taky rád a moc dobře zpívá. Aby mi to hned dokázal, rozbalil to přímo na ulici. Lovosicemi se v ten okamžik linuly známé operetní melodie. Celé město tedy slyšelo, jaká já jsem jeho Rosemary a jak jen já musím být jeho, protože mě miluje.
Snažil jsem se chovat co nejnápadněji a zachovat klid, ale hlavou se mi honila jen otázka, jak z toho decentně a slušně vyklouznout, abych Pepu neurazil.
"Tak jsme tady. Tady bydlím. To je moje hnízdečko," pronesl hrdě Pepa, když jsme došli k jednomu z panelových domů. Klíče zaharašily v zámku a Pepa otevřel dveře. Naštěstí byl pracovní den a všichni sousedé v zaměstnání. Já jsem měl ten den volno, ale hned poté, co mě Pepa vtlačil do svého dvoupokojového bytečku, jsem se zeptal:"Máš tady jízdní řád? Potřeboval bych vědět, jak jezdí autobusy. Musím být večer v Praze na vystoupení. "
"Ty chceš jet už zpátky?" udiveně a zklamaně zaúpěl Pepa.
Vymluvil jsem se na práci s tím, že je mi to líto, i když mi bylo líto něčeho úplně jiného. Pepa se však rozhodl, že mě jen tak nepustí. Přece je to naše první setkání a on mi toho má tolik co říct. Je přece tolik věcí, kvůli kterým bych si ho měl zamilovat, kvůli kterým bych měl právě s ním navázat hluboké a trvalé přátelství.
"Počkej, já něco uvařím. Jsem totiž výborný kuchař. Po mamince. " S těmito slovy mě usadil na židli do kuchyně, aby mi dal nahlédnout do svého kuchařského umění. Musím uznat, že v kuchyni se uměl dobře otáčet. To, že vaří často, rád a hodně, to bylo na něm ostatně k nepřehlédnutí.
"Jsem zvyklý na ostřejší jídelníček. Zbožňuji koření. Nevadí ti to?"
Neodporoval jsem. Bylo by to stejně zbytečné. Nečekaje na odpověď už zasypával obří steaky těmi nejpikantnějšími ingrediencemi.
Ani při vaření se mu pusa nezastavila. Když nemluvil, tak zpíval. Operetní repertoár vystřídaly romské písně, asi proto, abych si začal zvykat na své nové příbuzné, kterých nebylo málo. Při smažení bramborových lupínků mi předvedl několik nových tanečních kroků, které prý sám vymyslel pro nové vystoupení svého tanečního souboru. Pepa dotančil, dozpíval, dovařil a zavelel:
"A jde se ke stolu. Papáníčko je hotové. "
Porce to byla vskutku vydatná.
"Potřebuješ hodně jíst, abys mi vydržel, ty můj tanečníku," sladce zašveholil a s přáním dobré chuti se začal cpát. Ani jsem nestačil sledovat, jak rychle to do něj padá. Zdaleka jsem ještě nedojedl jeho ohnivé steaky a jeho talíř byl prázdný.
"Chutná ti, Vašíku?"
"Je to vynikající, ale je toho pro mě hodně. "
"Jen papej, já ti zatím něco ukážu," pronesl významně Pepa, zvedl se a rozkmital se směrem k šatníku. "Já totiž umím i šít a zrovna včera jsem si spíchl nový ohoz. To budeš mrkat. "
Že bych mrkal, to se říct nedá. Málem mi oči vypadly do pikantní omáčky, když si Pepa začal navlékat křiklavě červené dámské šaty pečlivě vyšité lesklými flitry. Na nic nezapomněl. Hebké, zářivé punčochy, vydatně vyztužená podprsenka, v ušních boltcích se leskly pečlivě vybrané náušnice na klipsny, ani kabelka nechyběla jako vhodně barevně ladící doplněk. Inu Pepa byl asi detailista.
"Jen s botami mám trochu problém. Mám trochu větší nohu," posteskl si. Aby svoji rozladěnost nad nedokonalostí dámských lodiček na vysokých jehlách zahnal, dal se opět do zpěvu a já se začal poněkud potit.
"Pepo, je to sice moc hezké, jsi šikovný a ta červená ti opravdu sluší, ale... v kolik že jede ten autobus do Prahy?"
Byl ohleduplný. Ač nerad, odložil svoji ženskou podobu zpátky do šatníku a déle mě už nezdržoval.
"Vašíku, zavoláš mi nebo napíšeš?" Zeptal se, když se se mnou loučil na zastávce. Přikývl jsem, podal mu ruku, popřál hodně štěstí a nastoupil do autobusu. Řidič nastartoval motor a na nástupišti zavlál bílý kapesníček v Pepově dlani. A já si byl v ten moment jist dvěma věcmi. Za prvé - Pepovi napíšu, ale jen ze slušnosti. A za druhé - už žádné inzeráty.

Tanečnice z Lovosic - komentáře

Komentář ze dne: 23. 08. 2014 04:49:09     Reagovat
Autor: Honza - neregistrovaný
Titulek: :-)
Hezká povídka, taky jsem něco podobného zažil,i když ten můj "vysněný" nebyl až taková hrůůůza. :-)

pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2017 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |