004.cz

Symbiotická láska dvou bratrů v brazilském dramatu Do Começo ao Fim

Před několika lety jsem se mohl se čtenáři 004.cz podělit o své pocity z Leeova snímku Brokeback Mountain, který jsem zde recenzoval. Od té doby jsem měl možnost shlédnout řadu dalších filmů ať již pouze s letmým nádechem gay tématiky, či různě umě skrytou kontroverzí, ale také příběhy vystavěné a zfilmované právě pro gay diváky. Nedávno se mi dostalo do ruky brazilské silně romantické drama Do Começo ao Fim (From Beginning To End, premiéra v listopadu 2009) režiséra Aluisio Abranchese, který je též autorem předlohy a scénáře. Snímek může mít pro evropského diváka zvláštní kouzlo, proto se chci opět podělit o své pocity se čtenáři 004.cz.

Aluisio Abranches nepatří rozhodně mezi nejplodnější, natož nejznámější brazilské tvůrce, byť jeho taktéž autorský film Un Copo de Cólera (1999) zaznamenal určitou pozornost i mimo Brazílii. V rozhovoru pro časopis DNA režisér přiznal, že Do Começo ao Fim nebyl nikdy zamýšlen jako prvoplánové drama ani jako násilná kontroverze, ale především jako silný lidský příběh, který má reflektovat pocity diváků k tomuto tématu – citovému poutu dvou bratrů, které v průběhu jejich dospívání přeroste v hluboce citový a sexuální symbiotický vztah. V kontroverzi incestního vztahu v silně katolické Brazílii režisér připustil silnou inspiraci románem The Maias od portugalského spisovatele José Maria de Eça de Queiroz zobrazujícím milostné vzplanutí bratra a sestry, kteří ale nevědí, že jsou sourozenci, avšak poznamenal, že v případě dvou bratrů, tedy mužů, dostává sourozenecký milostný vztah úplně jiný rozměr.

Aluisio Abranches snímek vystavěl zvláštním způsobem, veškerou pozornost směřuje pouze na ústřední dvojici dvou bratrů a logika vyprávění se tak podřizuje tomuto záměru. Kulisou se tak stává i chronologie děje, kde vedlejší postavy vizuálně nestárnou a nebýt jinak zbytečného a rušivého hlasu jednoho z bratrů, který tu a tam v ději vystoupí jako vypravěč, v klíčové pasáži filmu by se divák přes všechnu snahu režiséra ztratil. Právě tyto momenty změny dynamiky děje (proměny) velice kazí celkový dojem z Do Começo ao Fim, ale naštěstí jsou obě hlavní pasáže snímku do té míry statické, že těch několik nevěrohodných pasáží během sledování rychle vyvanou myšlenky věnované vztahu ústřední dvojice bratrů.

Z mého pohledu je první polovina filmu, kdy je bratrům 6 a 12 let výrazně slabší. Režisér se velice snaží o vylíčení zvláštního pouta mezi chlapci, které je zřejmě velmi niterné a intimní, výsledek ale není úplně přesvědčivý. Tam, kde poetika dětství má nést tíhu vyprávění, zbytečně tlačí na pilu a tak momenty líčení rodinného štěstí nebo zasazení obou bratrů mezi dva otce a dvě faktické rodiny působí nesmírně násilně (úvodní scéna, kdy matka přichází domů, příp. rozhovor obou rozvedených rodičů). Některé scény pod vedením režiséra tak mají výraz ne příliš oduševnělé telenovely a tam, kde má zafungovat pochopení z děje bez dialogů, jsou naopak přestylizované dialogy dospělých, u kterých navíc chybí vyústění a dialog tak postrádá smysl. Což je škoda, právě tato časová etapa děje měla navodit očekávání diváka, Aluisio Abranches to tak zřejmě i zamýšlel, ale výsledek je poměrně rozpačitý.

Aluisio Abranches měl naopak velmi šťastnou ruku při výběru hlavních protagonistů. Oba dětské herce výborně doplňují známé tváře brazilské kinematografie v rolích rodičů. Veškeré mé emoce i tíhu snímku však vyvolala ústřední dvojice protagonistů dospělých bratrů ve věku 21 a 27 let, v roli staršího Francisca se představil João Gabriel Vasconcellos a v roli mladšího Thomáse potom Rafael Cardoso. Joãoa režisér poprvé viděl v herecké akademii v Riu, pozval jej na konkurz a byl jím do té míry okouzlen, že mu bez váhání roli Francisca nabídnul. V rozhovoru pro DNA k Joãovi poznamenal, že jeho výkon na konkurzu byl tak ohromující, že se přítomným tajil dech a bylo to „jak scéna z filmu“. Rafaela si režisér vybral z 50 uchazečů o roli Thomáse, protože plně vyhověl jeho představě.

Oba hlavní protagonisté jsou bezesporu nejsilnější stránkou celého filmu. Pokud upozadím jejich fyzickou krásu, která je jednoznačně tou největší skutečnou kontroverzí filmu, avšak nikoliv samoúčelnou, charakterově přesně odpovídají představě, kterou snímek měl zřejmě v představě režiséra vyvolat. Jsou fyzicky dostatečně rozdílní, aby ve stěžejních vjemech diváka zůstali osobnostmi s vlastní jednoznačnou identitou a režisér tak na jejich individuálních zájmech mohl vybudovat celý příběh. Současně ale každý z obou protagonistů vyvolává dostatečné sympatie, aby se líčený příběh mohl oprostit od již zmíněného pozadí filmu a soustředit veškerou energii na ambivalentnost všeho, co je s jejich vztahem spojeno, na jejich nádhernou citovou symbiózu.

Ve snímku je tak několik opravdu silných momentů, které dokáží nadmíru přesvědčivě přenést do divákova nitra emoce, které oba bratři cítí ve chvíli ztráty svojí matky, po prvním milostném spojení, ve chvíli tak silně hrozícího a zřejmě i neodvratného odloučení, během působivé scény na banketu v Buenos Aires a nebo při loučení Thomáse. A právě tyto momenty jsou emočními vrcholy celého filmu, ospravedlňují režisérův styl a jak João, tak Rafael ve všech těchto momentech svojí věrohodností, úžasným doslova dychtícím sexuálním nábojem a vyzařovanou touhou po tom druhém z bratrů všemu dávají smysl. Následné strádání Francisca, jeho rozpolcenost, neštěstí, toto vše João zpodobňuje skrze svůj okouzlující všudypřítomný odzbrojující úsměv, kterým totéž strádání zakrývá. Hluboká tragika jeho nepřekonatelné touhy, kdy leží sám na posteli a jeho krásné a mužné schoulené tělo spolu s bělostí a luxusem ložnice kontrastuje se zoufalstvím, kterým prochází, byl nejsilnější zásah, kterého se mi dostalo v celém filmu.

Mám tendenci vnímat na všem to pozitivní. Říkám tomu idealistický optimista. Kromě mojí psycholožky, která z toho má nepokrytou radost a ať už probíráme cokoliv, vždycky jí to rozesměje, to vlastně ulehčuji i tvůrcům filmů, protože se v nedokonalosti dá najít pokaždé něco krásného, co stojí za pozornost, za zamyšlení. Do Começo ao Fim je film s množstvím chyb, množstvím nedokonalostí. Scénář je místy hloupý, hudba často ruší, místo aby podbarvovala, ale – film stojí a padá s ústřední dvojicí herců, na ty je radost se dívat, radost je vidět hrát, radost se jimi nechat přesvědčit, když podléhají vášni, stejně jako když trpí. Pokud mám v jedné větě deklamovat nějaký důvod, proč věnovat 94 minut právě tomuto filmu, tak právě pro onu radost, kterou na mě João a Rafael přenesli.

Symbiotická láska dvou bratrů v brazilském dramatu Do Começo ao Fim - komentáře

K článku není žádný komentář
pravidla pro veřejnost odkazy rubriky posledních 100 komentářů
© 2001 - 2019 Code004 / | ISSN 1214-4452 | Inzerujte na 004.cz | Powered by phpRS |