www.004.cz >Akce/reportáže > Sýrie II. - Dál na východ

Autor: -rep->, Téma: Akce/reportáže, Zdroj: Tomáš, Vydáno dne: 02. 10. 2003
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Vážení čtenáři, přinášíme vám cestopis našeho zvláštního zpravodaje z Blízkého východu. Reportáž je rozdělena do několika částí, budou uveřejňovány postupně.

Ráno necháváme batohy v hotelu a vyrážíme k vykopávkám, které už z dálky udivují svou výstavností. Palmyra musela být v době největšího rozkvětu (3.stol.) skutečnou perlou pouště. Bohatla z karavan, s výsadním právem neplátce daní Římanům. Hodiny a hodiny procházíme ruiny, dohadujeme se, co kam patřilo a čemu sloužilo. Našim očím neuniká ani dokonalý systém kanalizací a vodovodů. Zatímco se snažím nalézt plynovod, přátelé se prohánějí na velbloudech skrz celé město a dotvářejí si tak představu o jeho velikosti. Muzeum je naplněné tradičním životem Beduínů, kteří osídlili oázu v době, kdy sláva Palmyry upadala v zapomnění. V amfiteátru poprvé v životě smlouvám o cenu zboží, když se mně snaží jakýsi milý děda vnutit šátek. Taktika se osvědčuje, takže napříště musím smlouvat vždy já.

Nakonec se ještě vydáme k jakýmsi bodům v poušti, což se asi přestává líbit pouštním duchům. Vítr zesiluje a písek tvoří na obzoru neproniknutelnou clonu. Zrychlujeme a k podivným stavbám dobíháme doprovázeni těžkými kapkami. Prší vlastně bahno, takže naše oblečení rázem zkropenatí. Věže jsou všude, kam oko dohlédne. Prozkoumáváme tu nejbližší a zjišťujeme, že sloužila jako hrobka. Kóje v několika patrech nad sebou působí děsivě, zvláště, když v některých nalézáme i kosterní pozůstatky. Římané sice těla mrtvých rituálně spalovali, ale v poušti bylo dřevo zřejmě příliš ceněné.

Slunce už ukončuje svou vládu nad světem, když nám hoteliér stopuje autobus a my do něj vcelku rádi usedáme. Vypadá, že tu jezdil už za francouzských kolonizátorů. Je přecpaný, takže jsem vděčný, že nalézám místo vedle řidiče. Ovšem jen chvíli, protože jsem tak svědkem jeho skvělých řidičských schopností. V jedné ruce drží kafe, v druhé cigaretu a družně se baví s přítelem, na kterého se neustále otáčí. Občas mám chuť vrhnout se k volantu a strhnout ho tím správným směrem, ale maminko, přeci mi tady není souzeno zemřít. Otáčím se tedy raději na druhou stranu a kochám se pouští, která pozbývá se vzrůstající temnotou prostorových hranic. I hvězdy jsou najednou jako zrnka písku, jasnější, než kdykoli předtím. Jedeme pouze s obrysovými světly, takže silnice se dá spíš jen tušit. Když se s někým míjíme, rozsvěcují řidiči dálková světla. Ještě minutu poté mžourám a děkuji poušti za to, že umožnila vystavět tak rovné silnice. Naftu nabíráme za chodu motoru, protože se řidič asi bojí, že by znovu nenastartoval. Těsně před naším dnešním cílem už nám nesvítí nic. Malý klučina se snaží za jízdy vyměňovat pojistky v palubovce, ale to už je naštěstí zbytečné, protože lampy Deir-ez-zoru, města 200 km na severovýchod od Palmyry, nás vysvobozují z temnoty.

Docela rádi opouštíme autobus a noříme se do rušných ulic. Nacházíme rychle hotel, který je spíš pro silnější nátury a vyrážíme za krásami města. Především nás to žene k řece. Nejdřív se zastavujeme u jakési stoky a dohadujeme se, zda je to Eufrat, či není. Ten pravý na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. Přes legendární řeku vede nádherný most pro pěší. Na druhé straně nás čeká zábavní park, takže jsme rázem na Ruském kole, přímo na nábřeží. Je z něj nádherný výhled na řeku a okolní mumraj v uličkách. Místo pěti minut se točíme asi půl hodiny, protože nás nikdo nevyhazuje, abychom si to pořádně užili. A to my zase jo. Vzbuzujeme opět pozornost, z každé sedačky se na nás usmívají snědé tváře, je tu hezky. Rozsáhlé tržiště nás už v celku unavené přivádí zpět k hotelu. U krámku před hotelem nás zmerčí Arabové v oblecích, kteří sedí velmi důstojně uprostřed špinavé ulice. Hned máme každý tradiční malou skleničku s čajem. Vyklubou se z nich lékaři a univerzitní profesor, takže místo chvilky propovídáme hodiny a hodiny. O nás, o nich, o světě a tak vůbec. Domluvíme se ještě na zítřejším společném výletu a usínáme v pravdě hlubokým spánkem.

Ráno přišlo dřív, než jsem očekával, ale rozhodl jsem se, že všechno dospím doma a tady budu svěží a čilý. Přesně v devět se scházíme všichni před hotelem. Doktor Fátih ještě umývá svou Felicii, která je zase tak podivně upravená, jako všechny škodovky, co tu jezdí. Je to vlastně jeep, takže se nás dozadu vejde šest, tj. my a doktorův synovec. Vpředu, jak je tu zvykem, sedí tři, Fátih, profesor Ahmed a prodavač z krámku. Felície se překvapivě rozjíždí a nabírá slušnou rychlost v cestě podél řeky. Eufrat, coby kolébka civilizace, zde odchoval celou řadu zajímavých míst. Na hradě Ar´Rahbeh nás provází mladí Arabové se zapálenou pneumatikou podzemím. O kus dál, u velmi starého minaretu, tancují kluci národní tance. Další zastávkou je město Doura Europos z 2000 př. n. l., které se majestátně rozprostírá přímo nad tokem Eufratu. Na všech těch místech jsou naši tři Arabové překvapivě poprvé.

Cíl dnešního putování je pouhých 20 km od Iráku. Jeden z největších objevů v dějinách archeologie, mezopotámské město Mari. Přitisknu se na zeď a zavírám oči. Celých pět tisíc let uběhlo od okamžiku, kdy ruce řemeslníka tuhle zídku vystavěly. V Gíze v té době ještě nestála ani jedna z velkých pyramid. Každý ze zachovalých půdorysů obytných domů má svou studni a kanalizaci, což vypovídá o úrovni tehdejšího bydlení. Přeci u nás se ještě donedávna chodila nabírat voda z obecní studny, zdaleka ne každý měl svou. Stíny se protahují. Cesta 150 km nazpět probíhá stejně vesele, jako celý den. Zpíváme a vyprávíme si národní vtipy, jsou si vlastně podobné. Za tmy vjíždíme do Deir-ez-zoru a rovnou k Fátihově rodině, kde začíná teprve zábava. Je nás tu asi 15 a tancujeme, smějeme se, povídáme o zvycích a životním stylu v našich zemích. Ženy rozhodně nepůsobí v kruhu rodiny zakřiknutě. Dokonce lze z leckterých gest vytušit, kdo je skutečným vládcem domácností.

Poté se vydáme na večeři do nejlepšího podniku v městě. Fátih nám doporučuje jídla a my jen kýváme. Za chvíli je stůl obsypaný pokrmy úžasných barev a vůní. Maso různě upravené, saláty a pasty dosud nepoznaných chutí. Od vedlejšího stolu nám kdosi posílá mísu ovoce, no větší blaho jsem dlouho nezažil. Ahmed se snaží neustále rozproudit politickou debatu. Obzvlášť Simonu rozčiluje svými prohlášeními o lidumilném Saddámovi. Musím vyrukovat s klasickou frází, jak jsou všichni lidé stejně dobří a špatní zároveň. Tady to zní ale nějak opravdověji. Nejsem v Evropě, kde je podobnost našich osudů zřejmá, ale uprostřed arabského světa. Copak když je na jedné straně Hussejn a na druhé Amerika, musíme být tím pádem i my rozděleni, ač si rozumíme. Arabové za Araby, Evropané za Ameriku. Obyčejní lidé chtějí mít svůj klid, mír pro své děti a plná břicha. Je to všude stejné, když něco z toho chybí, jsou lehce zmanipulovatelní… mnoho slov.

Chce to přesvědčovací schopnosti, abychom zaplatili my a ne profesor. Už je opět pozdě v noci, když se vracíme městem domů. Fátih nás ještě zaveze na nábřeží, kde je vážně nádherně. Má slabou chvilku a svěřuje se, že není svobodný proto, že by byl problém nelézt ženu. Kdyby přišel do kterékoli rodiny ve městě požádat o dceru, byli by šťastní. Je zajištěný a vážený. Jeho snem je ale nalézt tu pravou. Je to zvláštní chvíle u Eufratu, jsem pohnutý z nádherného dne, z toho, jak se lidé v Sýrii k sobě chovají, jak jsou srdeční a pohostinní. Profesor se nám sice snažil vysvětlit arabský pohled na Ameriku, Irák, Izrael, Palestinu a na všechno to kolem. Máme k sobě ale tak blízko. Před hotelem se loučíme jako staří přátelé. Je mi smutno z hranic. Asi už tě nikdy neuvidím milý Fátihu, ale přeji ti, abys našel tu nejlepší dívku pod sluncem. Zní to jako z Tisíce a jedné noci. Fátih mě objal, jakoby chtěl říct, že hranice nejsou důležité, jenom lidé, lidé jsou důležití a ti si k sobě vždy cestu najdou. Budete kdykoli vítáni.

díl 0. - Úvod
díl 1. - Z Damašku do Palmyry
díl 2. - Dál na východ
díl 3. - Od Iráku k Turecku
díl 4. - Křižáckou cestou