Dá se láska vyzkoušet nanečisto? Jak vysoká je hra, pouštět se do takových experimentů? Finále trilogie.
„To byl děsně zvláštně krásný týden. Moc jsem si to s tebou užil,“ později se svěřuje pod dekou jen v trenkách oblečený Nibori.
„Já s tebou taky, perfektní souhra. Takhle by mě to bavilo. A jak jsem dopadl?“
Pro Tara nezvyklá podřízená role. Nerozhoduje on, ale někdo o něm a dokonce o tom, jak bude vypadat jeho další život.
„Je tam toho hrozně moc společného, vlastně jsem nic takového ještě nezažil. Ale já to nedokážu. V srdci necítím zamilování, které bych měl,“ odpovídá Nibori. V hlavě mu přeblikává číslovka Tarova věku, pohled jeho přítele, vzrušení i maska E231, jedoucí mimo město.
Taro se na něj podívá: „To je mi tak strašlivě líto. Ani si nedovedeš představit, jak. Já to sice nějak zvládnu, ale beru to jako promarněnou šanci, která tobě i mně mohla dát nepopsatelně mnoho.“ Na chvíli se odmlčí a uvažuje, jak opravdu zpracuje informaci, kterou sice tušil, ale vůbec si nepřipouštěl. Z očí samovolně spadne několik slz, které usuší polštářem, aby to Nibori neviděl. Přemýšlí, kde se stala chyba, co nedomyslel nebo podcenil. Ještě chvilku si potichu povídají a pak každý na svoji půlce postele usíná.
Ráno je trochu jiné. Neznatelně, pořád je spousta legrace a témat k povídání, ale něco se změnilo. Nibori má pocit, že nějak vyřešil jeden problém, Taro cítí, jak podvědomě zpřetrhává vazbu a závislost na Niborim. Je to první krok, ale děje se.
Po obědě dovézt varhany zpátky do Uena a idealistický čas může být vyměněn za reálnější pohled.
Nibori je večer s přítelem, oddá se mu jako vždycky a zase je na chvilku spokojen ve svém světě. Je to jiný svět než s Tarem, dá se v něm víc snít, ale o to méně je reálný. Plánování budoucnosti je na úrovni pohádek a kompatibilita, která by s Tarem byla automaticky, je zde neřešitelná. Nibori to vidí, ale jako pokaždé - chvilku je slepý. Pak se snaží přítele měnit podle své představy, což ale nefunguje a generuje konflikty.
U Tara se večer ukáže jeden z jeho dřívějších chlapců, je trochu mladší než Nibori a něco mezi nimi stále zůstalo. Netrvá to dlouho a začnou se milovat. Není to první Tarův kluk v době, kdy se pokoušel o Niboriho, ale Taro to má jasně oddělené - kdyby došlo na milování v Niborim, byl by to duchovní, mystický zážitek. Kdyby toto s Niborim fungovalo, nic mimo vztah by nepodnikal. Ale za současné situace občas potřebuje příjemný sex, který mu pomáhá odbourat napětí, prostě fyzické odreagování. Dnes to ovšem nebyl dobrý nápad. Příliš rozjitřelé emoce, nestabilita a v hlavě Nibori, který je tak blízko a tak nedostupný. Když to skončí, chce být sám, ponořit se do úvah a najít v nich nějakou logiku. Moc se to nedaří.
Další týden je Taro v Hamamatsu, testy modulů jedou na plné obrátky. A vypadá to dobře, mohl by zde vzniknout zajímavý tržní potenciál. A spolu s ním nová hudba, navázaná na původní elektronické kořeny.
S Niborim si každý večer do noci píší, komunikují jako přátelé, kteří si mají stále co říct. V půlce týdne Nibori přijede za Tarem a vyráží spolu do Hakone, na procházku po horách s úchvatnými výhledy na Fuji.
„Co tvoje hudba?“ ptá se Taro, ještě trochu omámen testy oscilátorů z rána.
„Je to skvělé, mám spoustu nápadů. Jen je musím přetvořit do něčeho, co bych ti mohl ukázat,“ odpovídá Nibori.
„Perfektní, to se moc těším,“ reaguje Taro.
„A o víkendu se přijď podívat před Yodobashi na Shinjuku, budu tam dělat hudební streetart,“ chlubí se Nibori.
„Vážně, takže se takhle osmělíš?“ Taro je udiven a zároveň na Niboriho hrdý.
„Jojo, musím to konečně zkusit,“ zní krátká odpověď.
V neděli Nibori sděluje, že se rozešel s přítelem. Šlo to rychleji, než plánoval, ale bylo to vyústění procesu, který trval už moc dlouho. Taro za to prý nemůže, jen to celé akceleroval.
Ten má nyní o Niboriho strach. Nová situace sice může znamenat pro něj novou šanci, ale zároveň ví, jak Nibori je citlivý člověk, jakkoliv nyní vypadá odhodlaně.
„Jestli ti to pomůže, tak můžeme být teď hodně spolu,“ navrhuje Taro. V těchto okamžicích není dobré být sám.
„Dobře, rád, ale ne dnes. Až zítra,“ odpovídá Nibori.
Druhý den večer Taro vyzvedává Niboriho na Uenu. Nibori vypadá smutně a sklesle, občas se snaží dělat vtípky, ale je znát, jak se přemáhá.
„Já nevím, jestli jsem udělal dobře. Já ho potřebuju…“ A povídají si o vztazích. Taro opakuje svoje úvahy o potřebě růstu, motivace a důležitosti adekvátního partnera k tomu, Nibori se hroutí do sebe a neví, jestli má tolik sil, aby byl něčeho takového schopný. Také cítí, jak se oddaluje Tarovi a Taro jemu, komunikace je ostřejší, často říkají, co si opravdu myslí, bez ohledu na to, že mohou druhého zranit.
Další den je podobný, Nibori nešťastný a nejistý, Taro méně empatický než obvykle.
„Promiň, já mu musím zavolat, já ho potřebuju slyšet,“ oznamuje Nibori. Telefon trvá několik hodin, Taro občas zaslechne fragmenty dialogu, které mu přijdou natolik banální, že si nasadí sluchátka, aby byl nechtěným informacím ušetřen. Něco se v něm láme, začíná trochu opovrhovat nedostatkem vůle a rozhodnosti Niboriho. Sice chápe jeho argumenty, ale vidí, jak moc si ho idealizoval a jak moc se mu to teď nelíbí.
„Tak, hotovo. Jej, to je hodin,“ vrátí se Nibori do pokoje.
„A jaké to bylo?“ ptá se Taro.
„Jo, fajn, je mi teď mnohem lépe.“
„A vracíte se k sobě?“
„To teď ne. Ale určitě se ještě uvidíme.“
Tara se to trochu iracionálně dotkne. Veškerá jeho snaha mu přijde zbytečná, už si představuje, jak se ti dva budou spolu milovat a Nibori se expříteli otevře tak, jak on nemohl ani zdálky zahlédnout. To není životné, s tím musí něco udělat. Po chvíli se odhodlá k dalšímu rozhovoru.
„Nibori, já už to dál nezvládnu. Asi si nevybírám nejhodnější čas, ale bude dobré to mezi námi ukončit. Já teď vlastně dělám to, co sám odsuzuji a tobě vyčítám - setrvávám v nesmyslném očekávání.“
Nibori nevypadá vůbec překvapeně: „To máš pravdu. Já tě obdivuju, že jsi to vydržel takhle dlouho,“ odpovídá chladně. „Mám jet domů?“
„Teď ne, buďme ještě v noci spolu. Ale ráno se rozloučíme.“
Večer si pouští hudbu, kterou mají oba rádi, moc nemluví. Nibori je stočen do klubíčka a myšlenkami mu probíhají scénáře na další život, dokázat být tím, čím chce.
Pak si jdou lehnout, je mezi nimi metr místa. Taro záměrně neiniciuje žádný kontakt, nechce jitřit už tak hluboké rány. Najednou se přitiskne Nibori. Trochu se klepe, oči má vlhké od slz. Taro se k němu otočí, co kdyby přeci jen… a hladí ho jako každou předchozí noc, snaží se uvědomit každý dotek. Pak se nad něj nakloní a chce Niboriho políbit na ústa. Ten se na něho dívá, neuhýbá, ale rty nechává zamčené, nereaguje. První polibek, druhý, třetí. Pro Tara nejsmutnější chvíle. Líbat kluka, kterého tolik miloval, líbat na jeho semknuté rty a necítit vůbec žádnou radost.
Obejme ho, srdce mu buší, v hlavě probíhá destrukce vysněného světa, základy se hroutí, křehké ozdoby jsou drceny. Vzniká rumiště, které navždy bude připomínat několikaměsíční experiment, naplněný marnou touhou.
Konec, Nibori zmizel, zmizel Taro a energie ze společné cesty se pomalu rozplynula.