Otevřít se nebo hrát politické hry, když chcete někoho získat? Na každého platí něco jiného a ne každý je schopen zinscenovat oba scénáře...
Leden.
„Tak večer u mě, půjdeme na večeři a předvedu ti nějaké syntetizéry, platí?“
„Jasně, už se těším!“
Vybrat restauraci na Shibuye není jednoduchý úkol, stovky chutí, stovky variant. Nakonec vítězí domácí burger restaurant v šestnáctém patře obchodního komplexu, kde dělají burgery z Teriaki naloženého masa. K tomu trochu vína a nálada je skvělá. K Tarovi se pak vydají pěšky, je to jen půl hodinky cesty pěkným prostředím.
„Podívej, tohle Roland vyráběl, když byl ještě inovativní firma. Ale teď se zase začíná snažit,“ a Taro ukazuje na nový modulární systém.
Pokojem se zatím rozléhají zvuky z SH-5, Jupiteru 4 a je to jako by někdo pustil generátor instantního diska. Taro vysvětluje Niborimu jak a proč to funguje zrovna takto, občas se sebe dotknou, ale neuhýbá žádný z nich.
Už je po půlnoci, metro i městské vlaky přestaly jezdit.
„Dnes bys měl u mě přespat, teď už se domů nedostaneš a já jsem trochu pil, abych tě mohl odvézt.“
„Dobře, proč ne…“ Nibori to stejně takto plánoval.
„Koupelna víš, kde je, vem si, co potřebuješ.“
Oba si dají krátkou sprchu, ložnicí zní tiše chilloutová hudba, když každý ulehá na svoji polovinu ohromné postele.
Taro chytne Niboriho ruku. Prsty se propletou. Energie proudí, atmosféra je hustá, nikdo nemluví. Taro se přisune pod deku k Niborimu. Hladí ho po rukou, nemůže se nabažit doteku jeho těla, jemná kůže, drobné, pevné svaly. Desítky minut. Zajede pod tričko, líbá Niboriho na krku, na hrudi. Nibori jen leží, přijímá náklonnost, sám nepodniká žádnou aktivitu. Je vzrušený, je to vidět, ale když Taro chce prozkoumat tento další kousek jeho těla, dovolí mu to na pár vteřin, pak ho zastaví. Taro respektuje, trochu se odtáhne, ale za chvilku to zkusí znovu. Stejná reakce. Sklání se nad ním, ale pokus políbit Niboriho na ústa se nezdaří, ten se otočí, aby se to nemohlo stát. Mazlení ano, ale intimní místa a ústa jsou zapovězeny. Nakonec se Nibori schoulí do náruče Tarovi, přitiskne se pevně, chytne ho za ruku a musí jasně cítit erekci, kterou Taro má celý večer. Po chvilce usne, občas mu projede tělem impuls, jako by svaly byly napojeny na elektrický rozvod, který někdo náhodně zapíná. Taro nespí. Pořád nemůže věřit tomu, co se stalo, zamilovanost, zatím potlačená, roste a rozkvétá. Nebude to určitě snadné, ale tohle je kluk, kterého chce jako nic na světě.
Dopoledne musí na otočku do Hamamatsu, Nibori má ten den volno a zůstává u něj. Syntetizéry a veškerá elektronika zapnutá a k dispozici, spousta hraček a možností zkoumání. ‚Co budu dělat?‘ honí se mu hlavou, ‚je tohle vůbec svět pro mě? Není to příliš jednoduché najednou?‘ Myslí na přítele, jak se spolu naposledy milovali, přemýšlí o předchozí noci, kdy možná chtěl víc, ale nebyl schopen se oddat čistě emocím. Nechte ztratit ani jednoho z nich, ale jestli to bude možné, vůbec netuší.
Taro je zpátky, rychle spolu uvaří lehký oběd a vydají se na výlet do Shinjuku Gyoen parku. Je zrovna ten krásný zimní den, slunce svítí, na chvilku se dá i lehnout do trávy a nechat se unášet fantazií. Mrakodrapy městského úřadu za hranicemi parku se pnou hrdě k nebi, stromy vlají v mírném větru. Park je plný návštěvníků, pořádají malé pikniky, skupinky studentů o čemsi rokují, dámy s klobouky venčí domácí mazlíčky. Ideální čas na trávení s někým, s kým chcete být.
„Já ti musím něco říct,“ začíná pomalu Taro, „já tě mám hrozně rád. Člověka jako jsi ty jsem nepoznal už roky. Možná bych ti to neměl říkat, ale jsem naprosto okouzlen.“
Nibori se na něj podívá. Jeho havraní oči jsou mírně přikrčené.
„Já vím, já to tušil od začátku. Ale nechtěl jsem to tak. Jen jsem myslel, že budeme kamarádi. Nedovedu tě milovat, mám svoje závazky a svůj svět.“
Tohle je vysoká hra. Není pravda, že Tara nemiluje. Ale nehodlá si to připustit. Ví, že když svolí, bude jezdit shinkansenem místo pomalým příměstským vlakem, svět se mu přiblíží a pozná tisíce nových věcí, ale nejspíš ztratí kus svého klidu a rozjímání. Příliš mnoho změn, které sice ve skrytu duše chce, ale není na ně připraven a vůbec netuší, jestli někdy bude. Je to moc rychle, potřebuje čas. Víc času než běžný dvacetiletý kluk.
Tarovi se zalesknou oči, chce podotknout, že to přece není možné, když spolu zažívají tak krásné okamžiky. Ale místo toho mlčí, snaží se potlačit emoce, které mu mnoho radosti nedávají.
Pomalu dojdou ke stanici Harajuku na Yamanote line, rozloučí se a každý odjíždí svým směrem.
Druhý den.
Taro: „Jak se máš?“
Nibori: „Je mi nějak smutno…“
Taro: „A nechceš se zastavit?“
Nibori: „Rád.“
A jakoby se nic nestalo, komunikace pokračuje, prozkoumávání hudby, nástrojů, vlastních pocitů. A další den to stejné. Nibori u Tara občas přespí, před spaním se k němu vždycky přitulí, Taro pokaždé vítá Niboriho polibky na tvář. Jindy zase Nibori vaří oběd a Taro se u něj v Uenu stavuje. Velmi intenzivní vztah, velmi intenzivní komunikace. Víkendy tráví každý sám, vlastně Nibori je pravidelně s přítelem, se kterým je to krásné, ale už těší se na komunikaci s Tarem. Vidí spoustu věcí, které dřív neviděl, partner, který vypadal jako životní, už tak moc nevypadá. V duchu si je oba srovnává, je to komplikované a přemýšlí, jak to uchopit. O partnerských problémech často diskutuje i s Tarem, z něhož se tak stává osobně zaujatý poradce. Náročná úloha! Snaží se být nestranný, ale samozřejmě chce Niboriho k sobě. Ještě víc ale chce, aby byl šťastný a rozvíjel se, což se podle jeho mínění zdaleka neděje dostatečně.
„Hele.“ navrhuje Taro, „stejně jsme spolu skoro pořád, co kdybychom zkusili něco jako partnerské soužití na jeden týden? Budeš u mě a budeme se chovat jako partneři, teda krom sexu…“
„To zní zajímavě!“ odpovídá Nibori „Dobře. Začneme v neděli.“
„Vážně? Výborně!“ raduje se Taro „Vem si s sebou, co potřebuješ, aby ses cítil jako doma a zkusíme to.“
„I jedny varhany?“
„Varhany? No jistě… tak se k tobě teda otočím autem,“ souhlasí Taro.
Neděle večer. Varhany umístěny u syntetizérů a zapojeny do mixážního pultu. Večeře na stole, vlastně to vypadá stejně jako při každé jiné předchozí návštěvě. Diskuze, příjemná atmosféra, radost bytí spolu. Do postele až dlouho po půlnoci. Taro si upravil harmonogram týdne, aby měl víc času, to samé naplánoval Nibori. Výlety, procházky, pokusy o společnou hudební tvorbu, kino, občas nějaký film doma, někdy uvaří Nibori, někdy Taro. Nibori je mnohem víc uvolněný než dosud, občas dělá vtipné klukoviny, které Tara velmi baví, jejich společný humor je na hony vzdálen běžně chápanému významu slova humor. Externí pozorovatel by si musel myslet, že je to velmi zamilovaná partnerská dvojice. Tedy až na mazlení před spaním i během dne, které tradičně vyprovokuje Taro a Nibori nic neopětuje.
A ty souboje! V úterý k tomu došlo poprvé. Kolbiště je postel, cílem je druhého shodit na zem. Taro je větší, těžší, silnější, Nibori zase pružnější a hbitější. Nesmí se kousat a štípat. Všechno ostatní je povoleno. První souboj je neurčitý. Středeční bitva je drsnější a delší, vítězí Taro, ale s vypětím všech sil.
Ale čtvrteční… to už je opravdu poctivá řežba. Dlouhý souboj, Nibori končí několikrát na zemi a ve finále je Tarem absolutně znehybněn, nemůže vůbec nic. Taro, celý bolavý od modřin vidí, jak Nibori mění výraz a jak asi začíná být zle. Pustí ho, ten vyběhne s hlavou v dlaních a jde si najít místo, kde bude jen sám. Sedí ve zhaslém pokoji a vnitřní nejistota, kdy nebyl schopen se ubránit, roste. Neregistruje, jakou převahu měl soupeř, prostě on se neubránil a to nedovede přijmout. Zase si nevěří, ale nemá k tomu vlastně důvod, je to jeho povaha a ani značná inteligence tomu nezabrání. Taro ho nechá chvilku na pokoji, pak za ním přijde a velmi moc se omlouvá, jak to přehnal a neodhadl. Nibori nereaguje, jestě je brzo, potřebuje být sám. Po chvíli vstane a lehne si ve studiu pod syntetizéry na koberec, pozoruje kabely, linoucí se odevšad, přemýšlí nad sebou, přítelem, Tarem, zamotává se do toho, jako by byl jeden z těch mnoha stíněných audio kabelů, na které kouká. Nakonec vzniklý pocit zpracuje celkem rychle a sděluje, že už je v pořádku. Taro se ještě jednou omluví, dá mu obligátní pusu na tvář a příjemná večerní nálada posledního dne testovacího týdne může začít. Zápasit spolu ale už nikdy nebudou.