Některé příběhy si člověk zapamatuje víc než jiné, některé zážitky ovlivní jeho svět. První díl tokijské trilogie dá nahlédnout do charakteru hlavních osob.
Shinagawa 9 hodin ráno: Stanice praská ve švech, začíná pracovní den. Monokultura černých obleků s bílými košilemi se míchá s neokázalou barevností mládeže, ale vše má svůj řád - jasně definované zástupy lidí i směr, kterým mají pokračovat.
Taro vchází na nástupiště shinkansenů, Nozomi do Osaky odjiždí za pár minut. Vystupovat sice bude v Hamamatsu, v ředitelství Rolandu, asi neexistuje rychlejší způsob, jak se tam dostat. Rychlost, efektivita, to ho baví, potřebuje zážitek v každém okamžiku. Staví se do fronty u pátého vagonu první třídy, v hlavě úvahy na dnešní jednání, probírá se otevřenými body konstrukce nových oscilátorů a ze sluchátek se linou zvuky analogových syntetizérů evropského popu osmdesátých let. Ačkoliv ho na čtyřicátníka nikdo neodhaduje, je to hudba jeho dětství a pomáhá mu přemýšlet, je to svět, který má rád a tvoří mu mantinely k tomu, aby dokázal lidsky fungovat.
Nibori v pečlivě upraveném účesu a žlutých kalhotech vbíhá na nástupiště Tokaido line, za hodinu musí být ve škole v Kamakuře na hodině kaligrafie. Miluje vlak E231 a jeho srozumitelnou rychlost, kdy pozoruje krajinu z okna a svět mu ubíhá. Trochu času do odjezdu zbývá, akorát tak na nákup v Kiosku, kde bere první sendvič, co vidí, a zelený čaj. Má na sobě triko s obrázkem německé kapely Kraftwerk, včera sledoval jejich koncert a nemůže se nabažit pocitu z něj. Takové úžasné věci… jednoduché, přímočaré. Chce tvořit podobnou hudbu, něco mezi popem a alternativou, pochopitelné pro posluchače, ale se spoustou překvapení pod povrchem. Vlastně tak se snaží i chovat před lidmi; touží hrát hudbu, jako je on sám.
Shinagawa 5 hodin odpoledne: Taro sedí v kavárně, potřebuje si ještě chvilku odpočinout, než se vydá domů. V Rolandu to dopadlo dobře, povede tým na vývoj nových syntezárových modulů. Bude s tím spousta práce, ale to nevadí, rád do projektu vloží všechno co může. Navíc osobní život nevypadá zrovna nijak zdařile, může investovat čas, který by jinak byl věnován partnerovi.
Nibori se právě vrací z Kamakury a pravidelný odpolední rituál, šálek ceylonu a fazolový mochi koláček, nemůže vynechat. Všechny kavárny jsou plné, až ta snad poslední, v centrální části centra s obchody uvnitř nádraží, má jedno místo volné. Bude si tedy muset sednout k jakémusi obchodníkovi, ale co, lepší než postávat venku.
„Dobré odpoledne, bylo by možné si k vám přisednout,“ uctivě se Nibori ptá.
„Samozřejmě, žádný problém,“ zní odpověď.
Oba sedí, plují si v úvahách, když Taro zaregistruje nápis na Niboriho tričku.
„Mohu se vás zeptat, to tričko je náhoda nebo záměr?“
Nibori se poplašeně podívá, už předtím si všiml, že na jeho náhodném společníkovi je něco zvláštního. Nějaká nezvyklá energie. Rád by vedl konverzaci, jen je trochu nesvůj.
„Jak to myslíte?“
„No, jestli je to nějaká speciální retro Uniqlo edice nebo jestli tuto hudbu opravdu posloucháte,“ zeptá se Taro.
„Poslouchám a naprosto miluji! Kamarádi mě mají trochu za blázna, ale hudba 80-tých let a vlastně celé začátky synthpopu, to je dokonalé“
Taro překvapeně zamrká. Ten sympatický kluk proti němu vyznává podobné ideály jako on. Alespoň v hudbě.
„Podívejte,“ vyndá přehrávač z kapsy skvěle padnoucího obleku, „vypadá to, že máme podobný vkus“. Na displeji svítí Kraftwerk - Radioaktivity. V Japonsku sice politicky nekorektní téma, ale za to hudba nemůže.
Rozjíždí se diskuze. Která skladba je jejich nejoblíbenější a proč, kdo byl kde na koncertě, jaké další kapely rádi poslouchají. Čas utíká a rozhovor je zajímavější a zajímavější. Spousta věcí, o kterých se dá povídat!
„Je osm, musím jít domů, čekají mě nějaké úkoly na zítra,“ nerad ukončuje Nibori. „Jasně, dobře, nějak nám to uteklo. Ale hrozně rád tě zase uvidím,“ odpoví Taro. A oba jsou překvapeni, jak příjemné odpoledne to bylo.
Další dny jsou jako ty předešlé, práce, škola, trochu domácí relaxace a to celé dokola. Nibori se občas na nádraží rozhlédne, jestli Tara někde nezahlédne, ale ten teď pracuje hlavně v tokijské pobočce. Podzim se nachyluje do zimy, když jsou dny bez mraků, je krásná viditelnost, ale občas lehce zasněží a prší snad obden.
„Ahoj!“ slyší Nibori a otočí se za povědomým hlasem. Rychlou chůzí se k němu blíží Taro v charakteristických kulatých brýlích. „Už jsem myslel, že jsem tě úplně ztratil,“ říká, „to je skvělá náhoda.“
„Nemám teď bohužel vůbec čas, ale jestli máš chuť pokračovat v našem rozhovoru, mohl by ses u mě večer stavit,“ a podává Niborimu vizitku. Ten jen krátce souhlasně přikývne a než se znovu rozhlédne, je Taro pryč. Rychle jako mžik, vteřinová akce, která se nedá naplánovat. Nibori raději všechno dlouho rozmýšlí, tato rychlost ho přitahuje i děsí. Ovšem přijít slíbil a sliby vždy plní, nedá se nic dělat.
Taro v kanceláři přemýšlí, co všechno si může dovolit. Nibori se mu moc líbí a i když se znají jen z jednoho odpoledne, cítí, jak moc ho přitahuje. Vytváří si jeho představu, ve které je vše dokonalé a až na pár podstatných detailů vůbec netuší, jak blízko pravdě vlastně je…
Nibori se na Roppongi Hills blíží k jednomu z mála klasicistních domů, který v pětačtyřicátém unikl americkému bombardování. Celá ta vilová čtvrť vypadá na Tokio velmi nezvykle, jakoby se člověk spíš ocitl v rezidentní čtvrti někde v Evropě. Zvoní na zvonek a Taro ho pouští nahoru. Luxusní byt je zařízen velmi moderně, místnosti jsou akusticky upravené, podřízenost účelu je zřejmá, ale ani design nepřichází zkrátka. Nibori je uchvácen, hlavně část se syntetizéry, které vždycky toužil vidět, neřkuli si na ně zahrát, to je neuvěřitelné. Taro zatím chystá čaj, sedají si do pohovky a rozhovor zcela nenuceně pokračuje tam, kde před mnoha dny skončil. Hudba, interpreti, nástroje, fantazie. Každé téma se začne, aby se rychle useklo a nastartovalo další. Tolik společného! Taro nevěří vlastním uším a když se na Niboriho koukne, ten mírně sklopí zrak a usměje se. Nibori uvažuje, jak je tohle vlastně možné. Tady je všechno, co si vždycky přál. Hodiny ubíhají, vinyly střídají CDčka oblíbených autorů, prokládané Tarovou vlastní hudbou. Taro už to nevydrží a pokusí se pohladit Niboriho ruku.
„Ne, prosím, tohle ne,“ zní odpověď, „asi to bude znít nevhodně, ale mám přitele, miluju ho a nemůžu ho podvést. Já nechci riskovat morální selhání.“
„Aha, rozumím. Ale ty nevidíš, co se tu děje, co mezi námi vzniká?“ reaguje Taro. Je zvyklý jít si za svý cílem.
„Vidím. A děsí mě to. Ty jsi fantastický, ale já nechci změnu, to nejde.“
„A už bych měl jít“
Nibori skoro utíká klidnou čtvrtí na Yamanote line, která ho odveze do jeho bytu u Uena. V hlavě zmatek. A klid je pryč, ten klid, který si pracně vytvořil a nechal případně porušovat jen svými vlastními myšlenkami, má najednou externího činitele, který jej ovlivňuje.
Druhý den ráno se Taro přes komunikátor omlouvá: „Moc promiň, nechtěl jsem tě přivést do rozpaků… ale prostě to nešlo jinak.“
Nibori chvilku váhá s odpovědí: „Nic se neděje, já už to nějak zpracoval.“
Taro: „A co kdybych se večer zastavil a ty mi ukážeš svoje nástroje?“
Nibori: „Tak dobře, zastav se, adresu ti pošlu.“
Je mu s ním hezky, za trochu riskování to ještě stojí.
Nibori bydlí jednu zastávku autobusem od Uena, má malý byt vybavený ve vintage stylu, jak on sám rád říká. Místo rychlovarné konvice na vodu klasická konvice na sporák, která píská, když voda dojde do varu, mechanická váha, obrázky ze zastaváren a bazarů a uctívané litinové nádobí po prarodičích. Vypadá to tam moc hezky, jen nezvykle na byt dvacetiletého kluka.
Taro, co by občasný patriot, venku zaparkuje svůj sportovní Nissan, večer se rád projíždí po městě, přes den by to byla časová sebevražda, a těší se, až Niboriho zase uvidí. Decentní uvítání, ale po chvíli je nálada jako vždy: Otevřená, vstřícná, plná spousty témat k diskuzi.
Nibori má rád elektronické varhany ze sedmdesátých let, kterých nejen Yamaha vyráběla spousty. Má tam dva kousky, které nadšeně předvádí, Taro si pak chvíli také užívá aditivní syntézy, je to jiný koncept než u syntetizérů. Zvuky jsou jemné, ne příliš konkrétně definované, je radost si s nimi hrát. Rozhovor se stáčí od hudby k osobnějším tématům, psychologii, zkušenostem a to, co bylo ve vzduchu včera, je dnes ještě znásobeno.
„Budeš tu během svátků?“ ptá se Taro.
„Nene, Vánoce a potom budu s přítelem. A na Nový rok musím k rodičům do Sendai, to bych jim nemohl udělat, abych tam nebyl.“
„Chápu. Tak se potkáme nějak potom. A doufám, že si občas napíšeme…,“, smutně dodává Taro.
„Samozřejmě!“ usmívá se Nibori. A vůbec se nebrání, když na rozloučenou dostane pusu na tvář.
Čas mezi Vánoci a Novým rokem je nezvykle teplý, zimní oblečení nosí málokdo. Spíš to vypadá jako oslava jara, lehké svetry, tenké bundy. Krásné období na procházky. Taro dokončuje přípravu výroby zvukového modulu, který od ledna má jít do testů. Je sice stále vytížený, ale každou volnou chvilku se v myšlenkách zatoulá za Niborim. Každé rozpomenutí zvýší tepovou frekvenci na dvojnásobek, udiveně zjišťuje, jak silně je schopen se zamilovat. Hrozně dlouho necítil nic podobného.
Nibori tráví čas s přítelem, jeden z mála delších časových úseků, kdy mohou být spolu. On bydlí kousek od jeho domoviny, u Sendai, vídají se o víkendech nebo nějak náhodně. Do Tokia se mu nechce. Chápáním světa jsou velmi odlišní, ale ta přitažlivost… stačí, aby se se na sebe podívali a musí se začít milovat. Nebo aspoň první dny. Pak už je to trochu nuda.
Nibori přemýšlí o Tarovi, jaké by to asi bylo být teď s ním: ‚Ach, kdyby byl Taro trochu mladší… vždyť mu bude šedesát, až mi bude čtyřicet… kdybychom spolu žili… ale rozumím si s ním parádně…‘