Izraelský film se stává nevypočitatelným účastníkem mezinárodních festivalů. Díky udivující vitalitě si vede dobře u diváků a získává ceny. Důkazem je úspěch izraelského filmu Libanon na letošním filmovém festivalu v Benátkách.
Jeruzalém 24. prosince (AFP/ČTK) - Izraelský film se stává nevypočitatelným účastníkem mezinárodních festivalů. Díky udivující vitalitě si vede dobře u diváků a získává ceny. Důkazem je úspěch izraelského filmu Libanon na letošním filmovém festivalu v Benátkách, napsala agentura AFP.
Po vytvoření Izraele v roce 1948 se točily angažované filmy vyznívající ve prospěch sionismu. "Tam už dnes nejsme. Tabu určovaná náboženstvím, armádou nebo státem padla. Za dobrý stav našeho současného filmu vděčíme své otevřenosti," řekl filmař Amos Gitaj, známější v Evropě než v Izraeli.
Byla to ale pomalá cesta. Bylo třeba počkat až do roku 1964, kdy se na plátna dostal film Sallah Šabati. Tuto klasickou komedii založenou na humoru spisovatele Efraima Kišona a pojednávající o sefardských imigrantech vidělo 1,5 milionu diváků. Začala jí vlna lehkých komedií, jimž se v Izraeli říká podle druhu pečiva s nádivkou boreka.
Zábavy bylo v Izraeli pomálu, televize se objevila roku 1968 a až o čtyři roky později Izrael vezoucí se na francouzské nové vlně spatřil kultovní film Uriho Zohara Mecicim.
Zohar a jeho kolegové David Perlov, Dan Volman, Nisim Dajan nebo Judd Neeman točili s omezenými prostředky a vsadili přitom na intimitu, a nikoli na kolektivní povědomí.
Tento proud se v izraelské kinematografii udržel patnáct let, dokud do ní znovu nepronikla politika. V roce 1994 natočil Ejtan Fox Zpěv sirény o každodenním životě v Tel Avivu ohroženém iráckými raketami. Syn slavného generála Moše Dajana Assi natočil film Život podle Agfy o fenoménu násilí a předznamenal jím vraždu ministerského předsedy Jicchaka Rabina v roce 1995.
Po vytvoření soukromých televizních kanálů v roce 1993 a přijetí zákona, který po francouzském vzoru přinutil televize dělit se s tvůrci o zisk, následovala revoluce, sdělil producent a bývalý ředitel izraelského filmového institutu Alain Jakubovic.
Film se pak za podpory mezinárodních festivalů v Jeruzalému a Haifě začal vyučovat na univerzitě v Tel Avivu a na několika dalších školách. Vybudovala se kina s několika sály. Ročně se natočí asi 15 dlouhometrážních filmů a prodá se 11 milionů vstupenek. Jakubovic říká, že v cizině se pravidelně ptají, co Izrael nabídne tentokrát. Přibývá koprodukcí, zejména s Francií, Německem, Polskem a Austrálií.
Tematický záběr je široký - homosexualita, útlak žen, tíha zvyklostí, náboženství, osamocenost, války, sociální rozdíly. Mezinárodní ceny posbírali herci jako Sasson Gabai, Jael Abecassisová, Gila Almagorová, Ronit Elkabecová a Hanna Laslová, a podařilo se jim také proniknout do ciziny. Někteří z nich dostali role ve filmech v USA a Evropě.
Mezinárodních ocenění se od roku 2007 dostalo několika filmům. Patří k nim snímky Kapela přijela Erana Kolirina, Medúzy Etgara Kereta a Širy Geffenové, Citroníky Erana Riklise, Beaufort Josepha Cedara, Valčík s Bašírem Ariho Folmana nebo Ajami Scandara Coptiho a Jarona Šaniho, kteří byli oceněni na letošním festivalu v Londýně. Zatím vůbec nejvyššího ocenění, Zlatého lva z Benátek, se dostalo letos snímku Libanon Samuela Maoze.
"V nelehkých geopolitických podmínkách Izraele žije sedm milionů lidí. Jestliže se za těchto okolností a s nevelkými zdroji náš film drží, je to jednoduše úžasné," řekl Gitaj.