Před 25 lety, 1. listopadu 1984, se odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky. V hořícím Ústavu sociální péče v Měděnci na Chomutovsku tehdy zahynulo 26 mladých žen, vesměs bezmocných mentálně postižených klientek zařízení.
Praha 29. října (ČTK) - Před 25 lety, 1. listopadu 1984, se odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky. V hořícím Ústavu sociální péče v Měděnci na Chomutovsku tehdy zahynulo 26 mladých žen, vesměs bezmocných mentálně postižených klientek zařízení.
O požáru, který založila jedna ze zde umístěných dívek, se v té době příliš neinformovalo, například Rudé právo mu věnovalo pouze několik řádek v rubrice z černé kroniky. A mnoho se o něm neví ani dnes. Dostupné informace jsou často protichůdné. Současný pohled na událost je také silně ovlivněn úspěšným filmem Filipa Renče Requiem pro panenku, který se však událostí pouze inspiroval.
Podle dostupných informací byla bezprostřední pohnutkou tehdy šestnáctileté (podle některých zdrojů čtrnáctileté) Evy, která požár založila podpálením skříní, bezvýchodnost její situace. Dívka z romské rodiny zažila kruté dětství včetně fyzického týrání a znásilnění vlastním otcem a stala se "problémovou" a nezvladatelnou. Sociální pracovníci z Chomutova ji tehdy nesprávně umístili do ústavu mezi mentálně postižené dívky, které většinou nezvládaly ani základní úkony.
Podle jedné verze zde dívka čelila nelidskému zacházení a byla "zklidňována" pomocí léků. Zažila zde i lesbický vztah s jednou z pečovatelek. Podle jiné verze bylo nad síly personálu ji zvládnout, neboť ústav nebyl zařízen na péči o mladistvé delikventy, kterým Eva - údajně rváčka a útěkářka, která s oblibou sama týrala postižené dívky - byla.
Liší se i líčení samotného průběhu požáru. Nyní čtyřicetiletá Eva, která ovšem prodělala změnu pohlaví a žije v psychiatrické léčebně jako muž René, letos v červnu v rozhovoru pro Magazín Mladé fronty Dnes řekla, že po založení požáru běžela varovat personál, který jí však neuvěřil. Podle některých svědků události však před založením požárů zamkla své spolubydlící na pokojích.
Z hrůzných následků požárů bývají občas viněni hasiči, kteří však podle dostupných informací neměli příliš šancí. Dřevěná budova vzplála rychle, proti úspěšnému zásahu hrála i odlehlost místa. Navíc v ústavu prý nebyl nouzový východ ani hasicí přístroje. Dle příručky Požární ochrana vydané generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru ČR v roce 2004 personál neměl přístup k telefonu. Při požáru prý nejvíce pomohl číšník z nedaleké restaurace, který s nasazením vlastního života z domu vynesl asi 15 dívek.
Komunistický režim se o požáru příliš nešířil, za viníky soud označil Evu a několik osob z personálu. Komentátoři se nyní shodují, že největší podíl viny nesou ti, kteří Evu do ústavu umístili. Dívka totiž evidentně patřila do jiného druhu zařízení, nebo se měla léčit. Kromě drsných zážitků z dětství se na jejím chování zřejmě podepsala i transsexualita, která podle odborníků bývá příčinou nezvladatelných depresí, úzkostí i agresivity.
Ústav, který sídlil v dřevěné vile se zahradou na okraji obce (bývalá továrna na výrobu nití a posléze poddůstojnická škola Pohraniční stráže), zcela lehl popelem. Klientky, které tragédii přežily, byly přemístěny do podobného zařízení v Mařenicích na Českolipsku. Teprve v roce 2008 byl z rozhodnutí měděneckého zastupitelstva poblíž místa, kde ústav stál, instalován kamenný pomník obětem tragédie.