www.004.cz >Lesbická literatura > Bechdelová, Alison: Rodinný ústav

Autor: Waky <>, Téma: Lesbická literatura, Vydáno dne: 00. 00. 0000
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Tuhle knihu je dost obtížné někam zařadit. Je to komiks, který zároveň přesahuje i do krásné literatury. Autorka je lesbička, ale kategorie „lesbická“ příběh beze zbytku nevystihuje, protože jeho hlavním hrdinou je homosexuál/muž. Tematiku homosexuality chápe autorka především z pohledu coming outu, ale do typických kulis coming outového vyprávění má určitě hodně daleko, protože oním utajovaným homosexuálem/mužem je autorčin otec a převládajícím prostředím heterosexuální rodina.

Tuhle knihu je dost obtížné někam zařadit. Vymyká se už svým zpracováním – je to komiks. Přesahuje zároveň i do krásné literatury, protože je to autobiografické vyprávění velmi silného příběhu. Autorka je lesbička a ve své autobiografii se samozřejmě zabývá reflexí této životní oblasti. „Lesbická“ kategorie ale příběh beze zbytku nevystihuje, protože jeho hlavním hrdinou je homosexuál/muž. Tematiku homosexuality chápe autorka především z pohledu coming outu (otevřenost, zapírání, utajení, přiznání, homofobie malého města, strach z vyzrazení, škodlivé následky „dvojího života“, přihlášení k sobě samému ….), ale do typických kulis coming outového vyprávění má určitě hodně daleko, protože oním utajovaným homosexuálem/mužem je autorčin otec a převládajícím prostředím heterosexuální rodina. Kdybych si ten příběh měla vymyslet jako spisovatelka, nestál by za nic, prohlašuje Bechdelová.
Spletité a zamotané osudy poněkud zvláštní rodiny odkrývá autorka postupně, k některým událostem se opakovaně vrací, vysvětluje je z různých úhlů a dodává k nim další fakta, takže se postupně odkrývá jako mozaika a dostává další roviny významů a smyslu. Není to život jednoduchý a přímočarý, celá rodina je poznamenaná zvláštními vztahy, jež v ní panují, především otcovým utajovaným dvojím životem, který se vznáší v rodinné atmosféře jako nepochopitelný a hrozivý stín. Své frustrace a nenaplněný život si otec odreagovává v maniakálních rekonstrukcích starého domu, který proměňuje v podivné viktoriánské muzeum plné starožitného nábytku, zrcadel, ornamentů, zákoutí a těžkých závěsů, matce ani dětem se v něm nelíbí, avšak každý jsme [sice] vzdorovali po svém, ale proti otcově kurátorské vervě jsme nakonec byli stejně všichni bezmocní.
Autorka otce rozhodně neušetřila kritiky, především za to, že valnou část života obětoval přetvářce, udržování iluze fungující rodiny a obrazu sebe sama. Své šikovnosti využíval nikoliv k tomu, aby něco skutečně vytvářel, ale aby vytvářel zdání, že je něco tak, jak není…. Ve chvílích, kdy se všechno dokonale dařilo, byl otec podle mě i docela rád, že má rodinu. Nebo aspoň, že jeho výstavnímu dílu dodáváme autentičnost. Že vytváříme jakési zátiší s dětmi.
V podivných kulisách a podivných okolnostech žije v neradostné atmosféře rodina osamělých lidí, matka, která během života s otcem rezignovala na vlastní uměleckou kariéru i na spokojené manželství (občasné přiblížení ať už fyzické nebo emoční působila spíše nepatřičně jako ojedinělé trhliny v jinak neporušeném pletivu jejich nesmiřitelnosti), děti nerozuměly tomu, co se děje a pociťovaly z toho obavy a strach – malá Alison nějakou dobu trpěla silnou obsedantně kompulzivní poruchou, většinu času trávila neurotickým opakováním všedních činností, počítáním předmětů a různými rituály a málem skončila na psychiatrii. Rodinné panoptikum přirovnává Bechdelová k Rodině Addamsově, která jí svým ponurým obskurním domem a podivnými figurkami její vlastní rodinu připomínala. Bizarnost ještě zvyšoval fakt, že po dědečkovi zdědili pohřební ústav, který sice sloužil jen jako vedlejší zdroj příjmů, ale celá rodina se na jeho fungování podílela, děti si hrály mezi rakvemi a pomáhaly s pohřební výzdobou a úpravou mrtvol. Název „Rodinný ústav“ se vztahuje k tomuto podniku, kromě toho ale vyvolává zajisté záměrnou asociaci i na „ústav“ poněkud jiného druhu.
Navzdory těmto neutěšeným okolnostem si autorka uchovává nadhled i smysl pro humor, s nímž popisuje nelehké okolnosti svého dětství a dospívání. Když jiné děti říkaly našemu domu vila, bránila jsem se. Nestrpěla jsem, aby naše rodina byla za boháče či jinak vybočovala. Vybočovali jsme, to ano, ovšem na to jsem měla přijít až mnohem později. Bohatí jsme ale nebyli.
Jako dospívající začíná Alison řešit vlastní sexuální orientaci (za okolností rovněž netypických – uvědomila si ji na základě četby knih, nikoli nějakého reálného zážitku), přistupuje k ní od začátku otevřeně a rozhodnuta se k ní přihlásit. Napsala rodičům dopis, v němž jim o sobě sděluje, že je lesbička (byla v té době ve škole mimo domov), krátce nato otec umírá při dopravní nehodě, přičemž není jasné, zda jej auto srazilo, nebo pod něj skočil úmyslně. Ještě za jeho života jí matka řekla do telefonu, že otec měl poměr s nějakými muži, což Alison pochopitelně značně překvapilo a vyvedlo z míry. Z hlavní úlohy ve vlastním dramatu jsem rázem klesla do komické epizodní role vnášející odlehčení do rodičovské krize. Představovala jsem si, že se tím doznáním od rodičů osvobodím, namísto toho jsem ale byla vtažena zpět do sféry jejich vlivu …. Kdybych neměla nutkání podělit se o svůj drobný sexuální objev, možná by ten vůz o čtyři měsíce později projel bez nehody. Proč jsem jim to říkala? Přeci jsem se ještě ani s nikým nevyspala. Otec naopak spal s chlapy léta a nikomu o tom nevykládal.
Sdílená homosexuální zkušenost se stává pro Alison spíše možností, jak otce pochopit a najít k němu cestu. Třebaže se s jejím postupujícím věkem sblížili a stále více si rozuměli, kromě několika náznaků o této věci spolu ke škodě jich obou nikdy nemluvili (bohužel není tak řídké, že mnoho velmi důležitých věcí zůstane v rámci rodiny nevyslovených, spíše proto, že nikdo nenajde odvahu je pojmenovat přímo). Nový smysl dostane nezvyklý výraz otce i dcery, kdy dcera vystupuje spíše jako muž ve vystupování i zálibách a neprojevuje velké pochopení pro otcovu zjemnělost, ženskost, smysl pro estetiku, detail, květiny a ženské šaty (Větší přihřátec než můj otec byl už snad jedině Marcel Proust). Alison, která byla ve smyslu své orientace opravdu otevřená, žila s partnerkou a zapojila se do činnosti GL aktivistické organizace, se snaží otce zpětně pochopit a zařadit, od pocitu, že je svým přiznáním k jiné orientaci třeba zodpovědná za otcovu tragédii, dochází k tomu, že jeho smrt nebyla nová, nýbrž stará katastrofa, která velmi pomalu a dlouho zrála. Na malém městě a v době svého mládí dost dobře nemohl žít jako otevřený homosexuál, sám o sobě naznačil, že „není žádný hrdina“ – Stále si nechávám pootevřená vrátka. Jsem na rozhraní. Jsem … kruci. Vlastně ani nevím, co chci říci. Svého rodného kraje se nedokázal vzdát, protože jej miloval, a vlivem všech okolností se odsoudil k permanentní přetvářce a zapírání. Alison ho za to z jedné strany odsuzovala (Jak mohl tak zaníceně obdivovat Joyceovo sáhodlouhé smyslné „ano“ a sám přitom nakonec říci vlastnímu životu „ne“? Celoživotní utajování vlastní erotické pravdy mohlo zpětně vést k trvale sílícímu zapírání. Sexuální stud je vlastně svým způsobem smrt.), na druhé straně se jej snažila chápat, protože si uměla jeho bezvýchodnou situaci z vlastní zkušenosti lépe představit, protože ho měla ráda a protože ve svých úvahách narazila na body, které rozhodně není možné jednoznačně a schematicky vyřešit: Nebo se možná snažím dodat své bezobsažné osobní ztrátě význam tím, že ji spojím, jakkoli posmrtně, se smysluplnějším příběhem příkoří, sexuálního studu a strachu, života považovaného za zbytečný. Prohlásit otce za tragickou oběť homofobie má jistou citovou výhodu, je to ale problematický směr uvažování. Těžko ho pak můžu vinit, to za prvé. A za druhé mě to vrhá doslova do slepé uličky. Kdyby se otec v mládí přihlásil k homosexualitě, kdyby se neseznámil a neoženil s matkou, kde bych potom byla já?
 Vztah otce a dcery se pochopitelně neodehrává jen v rovině řešení coming outu a postoje k homosexualitě. Přestože byl plný nejednoznačností, komplikovanosti a potíží, měli k sobě oba vztah velice silný  a otcova smrt Alison bytostně zasáhla a dlouho se s ní nemohla vyrovnat. Jako dítě bolestně vnímala jeho podivnou odtažitost (jeho nepřítomnost se ozývala zpětně, zněla jako ozvěna celou dobu, po kterou jsem ho znala. Celé ty roky byl fyzicky přítomen jako člověk z masa a kostí, který loupal staré tapety, vykopával dříny, leštil květinové ornamenty, byl cítil pilinami, potem a značkovou kolínskou. Já přitom ale zažívala bolest, jako by už nebyl.), vzpomínala si na všechny hezké chvíle, které s ním jako malá prožila (Ustavičné napětí přitom zvyšovala skutečnost, že některé společné chvíle byly docela příjemné. Jeho záchvěvy něhy byly tak jasné, jak temné byly jeho výbuchy.), přestože mu vyčítala všechno to neautentické předstírání, které netěšilo ani jeho (mé zahanbení bylo jen miniaturní zmenšeninou otcova vyzrálejšího zhnusení sebou samým. Jeho stud prostupoval naším domem stejně neodbytně a neviditelně jako čpavý pach zašlého mahagonu.), v jejich společném příběhu nakonec převládala potřeba blízkosti: Erotická pravda je dost široký pojem. Neměla bych si namlouvat, že tu otcovu znám. To, jak horlivě ho prohlašuju za teplého jako jsem já sama, na rozdíl od bisexuální či jiné kategorie, je možná jen způsob, jak si ho uchovat pro sebe – inverze oidipovského komplexu.
Na začátku knihy vzpomíná, jak si s ní jako s malým dítětem otec hrával na letadlo. Scéna s létáním se objevuje i na konci v podobě motivu Ikara, který spadl do moře. Stejně jako Ikaros otec nakonec nevzlétl, v tom byla jeho tragédie. Přesto ale konec rozporuplného příběhu vyznívá smířlivě a pozitivně – na posledním obrázku stojí ve vzpomínce autorka jako malá holčička na skokanském můstku, otec k ní dole napřahuje ruce a k tomu se vztahuje komentující text … myšlenka, že důležité je duchovní, nikoli pokrevní otcovství. Je tolik neobvyklé, když se vyskytne obojí současně? Co kdyby se Ikaros nezřítil do moře? Co kdyby zdědil po otci vynalézavost? Co by asi vytvořil? On se samozřejmě do moře zřítil. Ale v tom zamotaném, zpřevraceném příběh procházejícím našimi propletenými životy mě vždycky chytil, když jsem skočila.

„Rodinný ústav“ dostal v několika prestižních amerických časopisech cenu kniha roku a byl oceněn jako komiks, který se přibližuje svou úrovní krásné literatuře. (Doprovodný text u obrázků má skutečně literární hodnotu i sám o sobě). Určitě je to velmi pozoruhodné dílo, které stojí za přečtení - díky své komiksové formě je navíc velice čtivé a „stravitelné“ navzdory nelehké látce, kterou zpracovává.