www.004.cz >Ostatní literatura > Tratnik, Suzana: Jmenuju se Damián

Autor: Waky <>, Téma: Ostatní literatura, Vydáno dne: 10. 08. 2017
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Damián je poněkud excentrický puberťák, který tráví většinu života na diskotékách a v hospodě U Mravence, nedodělal školu, nesnáší se s otcem, má problémy s alkoholem a někdy se pere. Občas i dost ošklivě. Kromě toho je vtipný, originální, výrazný a má vlastnosti, jimiž si může získat sympatie.

Damián je poněkud excentrický puberťák, který tráví většinu života na diskotékách a v hospodě U Mravence, nedodělal školu, nesnáší se s otcem, má problémy s alkoholem a někdy se pere. Občas i dost ošklivě. Kromě toho je vtipný, originální, výrazný a má vlastnosti, jimiž si může získat sympatie. Jeho pózy a výstřednosti jsou dané vlastní nejistotou, emočními traumaty, strachem z citového zranění a vážnými neshodami doma. Ve všech takových problémech není sám – má je řada dalších puberťáků. Od nich se odlišuje jednou věcí – je biologická žena. Ačkoli je tento fakt pro jeho nejistotu i rozepře v rodině dost významný, čtenář se o něm dozví až v průběhu textu a jen prostřednictvím letmých zmínek. Damián o téhle věci mluví nerad, je to jeho hluboké tajemství, o kterém rozhodně nevykládá každému (což je ostatně celkem pochopitelné). Pro pochopení jeho příběhu není podstatné nořit se do jeho raného dětství a pocitů odlišnosti, které ho zajisté tehdy pronásledovaly. Nenabízí čtenáři ani svůj coming out, ani nějaké vysvětlování, proč je takový, jaký je.
Kamarádí se spoustou lidí a ti jej berou jako kluka Damiána (na začátku knihy se zmiňuje, že si k nevůli rodičů změnil křestní jméno) – všichni samozřejmě vědí, o co jde, a občas zaskřípe nějaká narážka v tom smyslu, ale není to nic, co by vybočovalo z běžné komunikace puberťácké party. Damián je podle všeho přirozeně maskulinního typu, takže se svou sebereprezentací nemá příliš velký problém a kamarádi jej berou normálně. Pravda, často se všichni dohromady příliš normálně nechovají, jsou věčně ožralí a vyvádějí různé vylomeniny, ale ty výstřednosti nemají co dělat s nějakou genderovou či další jinakostí, nějaké zasuté trauma může mít v takové partě každý (a pravděpodobně také má). O Damiánových traumatech se dozvíme spíše v náznacích – třeba, že ho jako dítě zneužíval otec.

To, že se o Damiánově biologickém pohlaví dozvídáme až v průběhu textu, má i další aspekt – když o sobě mluví v mužském rodě a jeho chování je výrazně maskulinní, nemá nikdo, a teď myslím hlavně čtenáře, důvod pochybovat, že jde o muže (upravuje i vzpomínky na dialogy a rozepře s rodiči – oslovují ho v nich v mužském rodě a pravděpodobný genderový aspekt rozepří nezmiňuje). Je to nedorozumění, nebo ne? Co to totiž vlastně znamená být mužem nebo ženou? Je to skutečně biologický úděl, nebo jen nabalený konstrukt daný řadou znaků, charakteristik a projevů, který může být závislý na osobním rozhodnutí a vkladu každého z nás? Je podstatné, jestli Damián touží po hormonální terapii a chirurgické změně pohlaví, nebo je to nakonec docela jedno? Respektovat takové individuální právo a možnou variabilitu vyžaduje jen ochotu vidět věci z trochu jiného úhlu. Damiánova dívka Nela je lesbička a patrně jej má spíše za přítelkyni než přítele (třebaže je v tomto smyslu hodně nekonvenční a přizpůsobivá a o tomto aspektu vnímání Damiánovy osoby prakticky nemluví). Je to špatně? Vidí realitu naopak jasněji než on? Nebo je to zase celé důkazem toho, že naše genderové vnímání podléhá relativní subjektivitě, takže je nakonec správné obojí? A není Damiánova agresivita, jíž se v opilosti dopouští, úplně stejným mechanismem zakrývání nejistoty a utvrzováním maskulinity jako u některých jiných mužů, kteří se chovají úplně stejně, třebaže o své maskulinitě nemusejí z biologického hlediska nijak pochybovat?

Kniha rozhodně není o prvoplánově kladném hrdinovi. Vyhýbat se problémům únikem k alkoholu, chodit do práce podle momentální nálady, rozbíjet věci a dostávat pod optikou několika promile dobrý nápad řezat si na záchodě žíly jistě není ten pravý způsob, jak nakládat se životem. Damián přesto řadu dobrých vlastností má. Necítí potřebu uzavírat se do nějakého exkluzivního krunýře ublížené jinakosti, ani omlouvat se světu za to, že je v něčem jiný, a podávat mu k tomu zdůvodnění. Je takový, jaký je – ber, nebo neber. Pod všemi svými excesy je to silná a vitální osobnost. Autorce se podařilo popsat jej tak, že čtenář nemá problém uvěřit v jeho autenticitu a skutečnost. Nepředstavuje jej jako někoho, kdo se svým životem, uvažováním, chováním a průšvihy odlišuje od svých vrstevníků ze stejné sociální skupiny. Nenapsala román pro mládež s příkladným hrdinou a výchovným podtextem, ale to zajisté nebyl její úmysl ani to vůbec nevadí. Na závěr úryvek pro přiblížení knihy:

Na chvíli jsem si dokonce myslel, že se snad přece jenom něco dá na tom světě udělat, možná vystoupím z toho kolotoče a budu chodit po měkkým a budu se vznášet ve vzduchu. Jako ty andílci na svatejch obrázkách v peněžence mojí babičky. Možná, že to všechno dobře dopadne, možná ještě není všechno ztracený. Už dlouho jsem mluvil o tom, že Damián najde lásku svýho života. Roky a kámoši se mi jenom smáli, že prej ty a láska, vždyť ty s ženskou nemůžeš bejt ani střízlivej. Dokázal jsem jim, že nemaj pravdu, a nějakej čas jsem měl dojem, že jsem si lásku dobře zařídil. Samozřejmě, že se to zvrtlo jinak, ani sám nevím jak a proč. Nejdřív jsem si myslel, že mám boha na háku. A že už se nikdy nic nezmění, jako kdybych se zachránil jednou provždy. Sám sobě jsem mazal med kolem huby. Nevím, asi to tak je, když jsi zabouchlej. Ale to netrvá dlouho... Nic není věčný, to já vím už moc dobře, a dřív nebo pozdějc jsi tam, kde jsi byl. Nemůžeš utýct tomu metru krychlovýmu, kterej ti bůh určil, i když se zabiješ. I když se pohneš dopředu nebo dozadu, vůbec si tím svůj prostor nerozšíříš a nikam neutečeš, protože ten svůj metr krychlovej pořád vlečeš s sebou.

 Suzana Tratnik (nar. 1963) je slovinská socioložka, překladatelka, spisovatelka a aktivistka lesbického hnutí. Napsala několik románů a knihu povídek, v češtině vyšlo jen „Jmenuju se Damián“.