V dnešní Evropě se běžně zavádějí zákony legalizující sňatky osob stejného pohlaví, ke své homosexuální orientaci se otevřeně přiznávají známé osobnosti. Před 110 lety, 15. května 1897, kdy v Berlíně vznikla historicky první politická organizace pro zrovnoprávnění homosexuálů, bylo však všechno jinak.
Berlín/Praha 13. května (ČTK) - V dnešní Evropě se běžně zavádějí zákony legalizující sňatky osob stejného pohlaví, ke své homosexuální orientaci se otevřeně přiznávají známé osobnosti. Liberální společnost si zvykla vnímat gay a lesbickou komunitu jako svébytnou menšinu, jejíž práva je třeba hájit. Před 110 lety, 15. května 1897, kdy v Berlíně vznikla historicky první politická organizace pro zrovnoprávnění homosexuálů, bylo však všechno jinak.
Homosexualita, neboli náklonnost jedince k osobám stejného pohlaví, se v lidské společnosti vyskytovala od jejích počátků. Její existence a projevy byly však v průběhu evropských dějin v různé míře zamlčovány, přijímány či potírány. Za mimořádně tolerantní období platí v tomto směru antika, také za raného středověku byla homosexuální styk vnímán jako sice hříšný, ale víceméně přípustný. Konec společenské benevolence přišel v druhé polovině 13. století, kdy byla ve většině Evropy homosexualita označena za "sodomii" a kriminalizována. Gayům a lesbičkám hrozil většinou až do konce 18. století trest smrti upálením, poté "pouhé" dlouhodobé odnětí svobody.
Koncem 19. století se v Německu začalo v reakci na negativní jevy industrializace prosazovat nové reformní hnutí. Hlásalo návrat k přírodě, stavělo se proti upjatým společenským normám a předsudkům. Jeho otevřenost k otázkám lidské tělesnosti stála u zrodu nové vědní disciplíny - sexuologie, která díky svým závěrům dokázala vyvrátit i mylné představy o intimních vztazích mezi osobami stejného pohlaví.
Jedním z průkopníků moderní sexuologie byl německý židovský lékař Magnus Hirschfeld (1868-1935). Právě v jeho bytě v berlínském Charlottenburgu vznikl 15. května 1897 Vědecko-humanitární výbor (Wissenschaftlich-humanitäres Komitee, WhK), první spolek na světě, který se rozhodl veřejně bránit práva homosexuálů. Spoluzakladateli elitní organizace byli lipský nakladatel Max Spohr, hannoverský úředník Eduard Oberg a pruský důstojník Franz Joseph von Bülow.
Výbor měl zpočátku především podpořit úspěch petice za zrušení nechvalně proslulého paragrafu 175 německého trestního zákoníku, který stanovoval za intimní styk mezi muži trest vězení. WhK se pro svoji iniciativu podařilo získat na 6000 podpisů, podpořila ji i řada vážených občanů včetně předsedy sociálních demokratů Augusta Bebela. Návrh se kvůli odporu konzervativců nesetkal s úspěchem, díky němu se však alespoň homosexualita stala předmětem veřejné i politické debaty. Po staletích, kdy toto téma bylo ve společnosti tabu, to byl nezanedbatelný úspěch.
WhK, který se záhy začal věnovat i masovému šíření osvětových materiálů, měl v době jeho největšího rozkvětu počátkem 20. století necelých 500 členů a pobočky v přibližně 25 německých, rakouských a nizozemských městech. Vzhledem k hrozbě trestního postihu a sociální izolace to bylo úctyhodné číslo. Spolek převzal za své Hirschfeldovo životní motto "vědou ke spravedlnosti". Jeho cílem bylo přesvědčit společnost, že homosexualita není nemoc ani úchylka, ale vrozená dispozice, která se běžně vyskytuje u určitého procenta populace. Hirschfeld byl dokonce přesvědčen, že gayové jsou zástupci jakéhosi "třetího pohlaví" mezi mužským a ženským. Tuto teorii však moderní věda vyvrátila.
Příznivější podmínky pro vědeckou i osvětovou práci členů WhK nastaly s pádem německého císařství po první světové válce. V roce 1919 otevřel Hirschfeld v Berlíně Institut pro sexuologii, historicky vůbec první zařízení svého druhu. Ústav zdaleka nesloužil jen snahám o zrovnoprávnění gayů, ale sexuální osvětě obecně. Ve 20. letech se aktivně podílel na organizaci prvních mezinárodních kongresů a projektů v rámci nového vědního oboru.
Rychlý konec sexuologického ústavu i Whk přišel s nástupem nacistického režimu. Budova institutu byla vyrabována, spisy jeho zakladatele shořely při pouličním pálení knih. Hirschfeld, který byl předsedou Whk do roku 1929, pobýval v době Hitlerova uchopení moci v zahraničí. Do Německa se již nikdy nevrátil, skonal v den svých 67. narozenin ve francouzském exilu. Tisícovky německých gayů zemřely v nacistických koncentračních táborech.
WhK, jehož založení je dnes považováno za důležitý milník v historii emancipačního hnutí homosexuálů, se po druhé světové válce nepodařilo znovu obnovit. K prosazování idejí původního WhK v dnešním společenském kontextu se hlásí stejnojmenný spolek, založený v říjnu 1998.