Režisér Ang Lee, z jehož rukou vzešla například půvabná Svatební hostina, natočil diskutovaný a očekávaný snímek Brokeback Mountain, poněkud nesmyslně uváděný českou distribucí v překladu Zkrocená hora. Film bude uveden v české premiéře počátkem března, ale již teď vám na něj přinášíme exkluzivní recenzi.
Režisér Ang Lee, z jehož rukou vzešla například půvabná Svatební hostina (u nás uvedla ČT), natočil diskutovaný a v ČR očekávaný snímek Brokeback Mountain, poněkud nesmyslně uváděný českou distribucí v překladu Zkrocená hora. Film bude uveden v české premiéře 2. března 2006, avšak milovníci filmového umění si již jistě našli způsob, jak tento klenot, kterým Brokeback Mountain nepochybně je, shlédnout. Protože jsem ke snímku vytvořil české titulky, mohl jsem poněkud hlouběji nahlédnout do charakterů jednotlivých postav i příběhu samotného.
Musím přiznat, že málokterý film mě tak silně zasáhnul, jako právě Brokeback Mountain. Všednost postav, prostota příběhu i neobyčejná citlivost zpracování (bohužel) stále ještě kontroverzního a nekonvenčního tématu, jsou v tomto snímku jedinečně a nenásilně sesazeny do nesmírně harmonického celku. Obdivuhodné je, jak si Ang Lee prostřednictvím příběhu mistrně pohrává s emocemi a snímek tak po celou dobu neobyčejně emočně graduje. Ang Lee několika málo záběry (kamera Rodriga Prieta) do detailu vylíčí atmosféru poklidně plynoucího života provinčního maloměsta amerického středozápadu (stát Wyoming) a načrtne charaktery obou představitelů Ennise a Jacka i první typ znázorňující budoucí konflikt (odporný farmář Aguirre). Následují působivé záběry syrových přírodních scenérií westernové krajiny Marlboro. Žádný záběr není bezobsažný, žádná scéna není chladně popisná. Pozoruhodně realisticky stylizované dialogy plné na odiv dávané mužnosti (Ennis: „Zastřelil jsem tam nahoře kojota. Byl obrovskej, kripl. Koule měl velký jako jablka.“) střídají nádherně a citlivě vykreslené momenty sbližování, prvního doteku, sexuálního kontaktu, ale i rozpolcenosti Ennise, popírání sexuální identity (v kolika obměnách jsme ji každý zažili…; Ennis: „To, co se stalo, byla jednorázová záležitost.“, Jack: „Je to pouze mezi námi, nikomu do toho nic není.“, Ennis: „Nejsem teplej...“, Jack: „Já taky ne...“) a svíravě teskného blížícího se konce letní romance s nejasnou nebo naopak příliš jasnou budoucností. Právě scénu, kdy se Ennis s Jackem loučí, ačkoliv oba touží po něčem úplně jiném, považuji za mistrovský moment filmu. Tolik nevysloveného, co je v té chvíli ve vzduchu… jak silně to kontrastuje s frázemi, které, poplatní morálce, během loučení pronášejí…
Následují krátké trpké obrazy plné šedivé každodennosti, tušeného obrovského osobního neštěstí, odlidštěné bezvýchodnosti a neschopnosti se mu postavit čelem. Jak příznačné, jak univerzálně platné! Nevinnost Almy je v kontrastu s cílevědomostí Lureen. Sebezapírání Ennise a odhodlanost Jacka pak dávají tušit nezvratné osobní tragedii všech. Výmluvný je detail absolutního pohrdání (Aguirre žvýkající párátko), který nezadržitelně odhání Jacka od svých snů. V této atmosféře působí jako pohlazení plné naděje slova Almy („Ennisi, ty znáš nějakýho Jacka?“, Ennis: „Možná. A proč?“, Alma: „Protože jsi z General delivery dostal pohlednici.“). Moment pohledu na pohlednici, která patří k artefaktům snímku, je jedním slovem úžasný. Stejně jako detail na pohled Ennise z okna (kolik toho vystihnul Heath tou drobounkou grimasou!) a samozřejmě shledání Ennise a Jacka, což je nepochybně nejsensuálnější moment celého snímku. Zde museli oba protagonisté věrni svým charakterům přesvědčivě nastínit kdesi ukrytou, ale stále silně doutnající vášeň. A zvládají to famózně! Z obou přímo čiší žár citů a Ang Lee vše opět brilantně kontrastuje s jemnou (šokovanou) tváří zakřiknuté nic netušící Almy (divákovy emoce lítosti nad její situací se zde po právu synergizují s přáním, aby Ennis a Jack našli naplnění svých citů).
Zajímavě si Ang Lee pohrál s chronologií příběhu. Nenajdeme zbytečné střihy pohledů do minulosti plné sentimentu, vše plyne srozumitelně kupředu, jak tento silný lidský příběh vyžaduje. Ennis se rozchází s Almou, přichází o své dvě dcery, které pro něj symbolizují naplnění jeho snu o rodině, který jemu nebyl v plné míře dopřán. Jack doufající v příležitost přijíždí na jeho ranč, ale je překvapivě odmítnut. Opět – kolik nevyřčeného v této krátké scéně zůstává. Pochopení pro Ennisův postoj však již vyžaduje od diváka podstatně více. Tím je tato pasáž až naturalisticky drásavá. Je to druhý osudový moment celého snímku, zlomový okamžik, který o dalším vývoji na dobro rozhodne. Pláč ujíždějícího Jacka v autě, jsem přesvědčen, musí zatřást i s nejotrlejšími povahami…
Velmi rafinovaně, ale nikoliv podbízivě, vypadá paralela oslavy Dne díkůvzdání. Arogantní Jackův tchán a unavená Lureen v přepychu je v protikladu ke zdánlivé idyle znovu se sešlé Ennisovy chudé rodiny. Dramatická scéna v kuchyni, kam Ennis přináší nádobí, je katarzí Ennisova vztahu, který byl předem odsouzen k zániku. Ennisova otcovská láska k oběma dcerám ostře kontrastuje s prázdnými city k Almě (Alma: „Já s děvčaty se o tebe bojíme, když jsi teď pořád sám.“, Ennis: „No, jednou jsem se už spálil...“) a tušením Almy o jeho vztahu s Jackem, který Alma v rozrušení poprvé jasně formuluje. Osobní neštěstí Ennise a Jacka, vzdálená od sebe 1200 mil, se tak nutně začínají zvolna přenášet i do jejich vzájemné komunikace a vztahu.
Jednoznačným dramatickým vrcholem filmu je poslední obraz setkání Ennise a Jacka. Je vlastně kvintesencí celé tragédie jejich zapovězené lásky, která se mohla rozvinout pouze pod vrcholem hory Brokeback, daleko od pokrytectví a bigotnosti americké plakátové morálky šedesátých let a hora Brokeback proto zůstala jejím jediným svědkem. Jackův nesplněný (a nesplnitelný) sen i Ennisův strach, bolest a poprvé (a naposledy) vyjádřená bezmocnost i hluboká touha po Jackově lásce, řadí tento dialog k tomu nejsilnějšímu, co je v americké filmografii tohoto žánru obsaženo. A pramálo na tom mění syrovost použitého jazyka a nic na tom nezmění ani fakt, že aktérem dialogu jsou dva muži. Musím říci, že když jsem připravoval české titulky k filmu, tak při této scéně mi stékaly po tváři slzy jako hrachy.
Telefonát Ennise s Lureen je překvapivě klidný. Jako by byl moment, ve kterém se ocitli, dlouho očekávaným rozuzlením jejich lidského příběhu, kde oba stáli na opačné straně Jackova tragického osudu. Emočně mohutná, jímavá a filmařsky vděčná, je celá scéna příchodu Ennise k Jackovým rodičům. Ve farmářském dřevěném domku prosyceném klidem, prostotou a pokorou se příběh lásky, kterou nedokázali Ennis s Jackem zcela naplnit, uzavírá. Je katarzí snu Jacka o společném farmaření s Ennisem. Je protikladem k divočině pod horou Brokeback. A je zlomovým bodem Ennise v přijmutí a pochopení sebe samého. Nenalézám vhodná slova, jak popsat scénu příchodu Ennise do Jackova pokoje.
Takto hluboký film musí obsahovat jistou dávku schématičnosti postav. Jinak by k barvitému a plastickému vykreslení celého dramatu nestačil čas, který je snímku vyhrazen. Ang Lee však svoje (anti)hrdiny obdařil mimořádnou dávkou životnosti. Obě ústřední postavy, Ennis a Jack, jsou dostatečně charakterově odlišní, dostatečně rozporuplní, aby byli uvěřitelní lidé z masa a kostí. A nutno dodat, že měl Ang Lee také při výběru protagonistů velmi šťastnou ruku. Heath Ledger a Jake Gyllenhaal jsou esencí kovbojské mužnosti a stylizované sexuality na straně jedné a společenské bezvýznamnosti na straně druhé. Avšak jsou také dostatečně rozdílní, aby nesplynuli divákovi do jednoho prototypu kovboje zamilovaného do muže. Ennis, v podání Heathe Ledge, je mužný ve výrazu tváře a okázalých gestech (ony rysy tváře pod hluboko do čela sklopeným kloboukem či tendence k násilí), ale jinak je silně introvertní a pasivní. Jack (Jake Gyllenhaal) je naproti tomu sexuálně vyzývavější, jeho citlivý pohled očí je neopakovatelný (Ang Lee si jednoznačně vychutnává detailní záběry do Jakeovy senzitivní tváře a dosahuje jimi pozoruhodného efektu), je hýbatelem příběhu a působí více sebejistě i sexuálně emancipovaně. Kolik takových reálných dvojic existuje! Přesto nebo právě proto je Ennis dramaticky působivější postava. Projde během filmu silným vývojem a Heath je po právu za svůj vysoce charakterní výkon oceňován. Role Ennise by mohla svádět herce k siláckým nebo naopak bolestínsky přehnaným gestům. Heath však hraje přirozeně, přesně dle kréda, že méně někdy znamená více. V této souvislosti je zajímavé, jak v jednom z rozhovorů Jake Gyllenhaal novináři sdělil, že očekával osloven Angem Lee roli Ennise.
Nesouhlasím s názorem, že Jake Gyllenhaal působí v závěru snímku nepřesvědčivě. Ona nesmírně emotivní sekvence, kdy se na okamžik promítne obraz chvilkového společného štěstí roku 1963, ze kterého následuje krutý návrat do reality plné bezmoci, dá tušit, že vše směřuje k tragédii. Já v jeho detailu krásných očí i tváře všechnu tuto lásku, touhu, sny a jejich nenaplnění viděl…
Schematičnosti odpovídá Jackův tchán nebo charakter Ennisových dcer. Naopak vděčné byly role obou představitelek manželek (Lureen v podání Anne Hathawayové a Almy v podání Michelle Williamsové). Obě se zhostily svých drobných rolí mistrně, lze lehce pochopit jejich citové strádání i bez velkých dialogů a otřepaných hollywoodských klišé.
Film Brokeback Mountain nespěje ani na okamžik k patosu nebo lacinému sentimentu. Vše ve filmu je podřízeno líčení hluboce lidského příběhu. Příběhu o době, která sama o sobě ale nehraje žádnou významnou roli, příběhu o netoleranci, o citech, ať už patří komukoliv. Působivost celku velice umocňuje neobvykle statická široká kamera, která spolehlivě vtáhne diváka do příběhu, a dále jemná až kultivovaná hudba, která jen místy podbarvuje emocemi dýchající obrazy.
Vkrádá se myšlenka, jak by film vypadal, kdyby Ang Lee obsadil Jake Gyllenhaala do role Ennise a Heatha Ledgera do role Jacka. A nebo, jak by se materiálu zhostil původně zamýšlený Gus van Sant (např. My Own Private Idaho). Nevím… lze spekulovat, ale byl by to jednoznačně jiný film. Podobně Brokeback Mountain nelze srovnávat s jeho knižní předlohou, povídkou od Annie Proulx. Jsou to dva umělecky svébytné útvary, stejně jako Othello Shakespearův a Otello Verdiho.
Režisér Ang Lee dosáhnul ve svém (teprve!) desátém velkém snímku geniální syntézy všeho, co se za léta filmařiny naučil. Jeho film je důkazem, s jakým nadhledem a současně vnímavostí může neamerický filmař zpracovat tak výsostně americkou tématiku, tématiku nekonvenční lásky dvou kovbojů. V jeho režii by se však mohl film klidně odehrávat jinde s jinými typy postav. Je to tím, že Ang Lee obdařil snímek nadčasovostí. Ke mně tak promlouvá jazykem, kterému jakoby bezděčně rozumím. Ang Lee mířil umělecky velmi vysoko a zdá se, že dosáhnul ještě výše…