www.004.cz >Akce/reportáže > Vídeň, výstava Geheimsache: leben

Autor: Ivo Procházka <>, Téma: Akce/reportáže, Vydáno dne: 12. 01. 2006
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Výrazně zmapováno bylo pronásledování gayů i lesbických žen za nacismu (ale i v ostatních obdobích). Zajímavé je, že při projednávání vedeném Muzeem holocaustu, kdo patří mezi oběti neoprávněné perzekuce, byly nejprve rakouské gay organizace odmítnut.

Nevím, kolik z Vás navštívilo Vídeň, aby se podívalo na výstavu Geheimsache: leben, která se do tohoto víkendu konala v Neustifthalle (doufám, že alespoň Stefan, který to měl za rohem, i když on se možná podílel i na jejím zpracování :-).

Protože zároveň (a zejména) tento víkend končila i výstava Francisca de Goyi v Kunsthistorisches Museum, neodolal jsem a naše bývalé hlavní město navštívil. Jako předkrm ke Goyovi jsem si dal ještě týden předtím jeho pověstné lepty (cykly Caprichos, Pošetilosti, Hrůzy války a ještě jeden o býčích zápasech), které hostila rovněž do tohoto víkendu nám dostupnější Galérie Miró na pražském Strahově. Tyto lepty mi nakonec přišly sice méně pompézní, ale umělecky přece jen ještě zajímavější než vídeňská výstava, i když ani ona nezklamala.

Ale možná je to trochu psychiatrický pohled, vyžívající se spíše v anomálích života než v jeho všednosti. Anebo portréty, byť Goyovy jistě dokonalé svou introspekcí, a těch bylo ve Vídni nemálo, nejsou můj šálek výtvarného čaje. Nicméně přece jen objevné (pro mne) bylo zjištění, že Goya byl autorem nemálo tapisérií, které tvořily rovněž podstatnou část výstavy. Maja chyběla, ale část čarodějnického cyklu nikoliv.
Těšil jsem se i na skicy anoncovaného Paula Klee, ale místo něj umístili do Albertina naší orientaci (zřejmě) a území (určitě) sice bližšího krumlovského rodáka Egona Schieleho, ale ten mne (zatím) nikdy neoslovil.

Takže na zbytek odpoledne mi zbyl čas na výstavu Geheimsache a možná i na impresionisty z Museé d´Orsay, což se nakonec nepodařilo (ale toto muzeum jsem docela podrobně navštívil při jedné z mých několika málo návštěv Paříže).

Zjistit, kde se výstava koná, nebylo jednoduché. Informační centrum je sice nadále u Opery, ale z Kärtnerstrasse se přestěhovalo o blok dále. Ochotná paní nejprve Neustifthalle neznala, ani výstavu podle utajeného názvu nemohla najít, ale když jsem jí na upřesňující otázku, o čem výstava je, řekl, že o gay a lesbickém životě ve Vídni, tak se ocitla v obraze a byla snad ještě ochotnější.

Tak teď k postřehům z výstavy http://www.geheimsache.at:

Při vstupu jsem si vzpomněl na Warholovu Továrnu, protože tak nějak jsem si ji představoval (i když ta asi byla menší, jinde a ve Vídni nebyly drogy, alespoň ne zřetelně), jinak opravdu undergroundové prostředí. I když moje němčina není excelentní, a u mnoha dokumentů jsem se více domýšlel než četl, tak jsem na ní vydržel přes dvě hodiny. A nebyl jsem zdaleka sám. Odhaduji, že během celých dvou a půl hodin na ní bylo stále přítomno tak kolem 40 návštěvníků, což si moc neumím v Praze představit. I když možná by přišlo více heterosexuálů, kteří by tak nahradili nezájem našich gayů a leseb . Ti totiž mezi rakouskými návštěvníky zřejmě převažovali. Výstava nabídla přes 700 exponátů a tématicky (již ne formálně) byla rozdělena do sekcí: laboratoř, město, zrcadlení a vášeň. Prostě opravdu velká expozice, kus obdivuhodné práce a minimálně stejně dobrá jako známá berlínská ke 100 letům gay hnutí ve Schwules museum před 8 lety.

Jako zajímavé exponáty bych označil originální balení prvních pilulek androgenů Progynon, vyrobených ve spolupráci s endokrinologem Steinachem, který jimi léčil homosexualitu, protože se domníval, že je projevem malé mužnosti a nízké hladiny pohlavních hormonů. Udivilo mne, že v Rakousku (dokonce na několika místech) prováděli lobotomii, a to i při léčení homosexuálů. Mezi exponáty nechyběl ani originál slavného Freudova dopisu matce homosexuálního syna. Pro mne neznámé bylo, že tato matka ho později věnovala Albertu Kinseymu. Z Freudova muzea byla zapůjčena též fotografie Freudovy dcery s její životní partnerkou. Nechyběl originální dopis K.M. Kertbenyho z roku 1868, kde poprvé použil termín homosexuál. Mezi exponáty byly dokumenty církevních představitelů, kteří v roce 1971 bránili odtrestnění homosexuálního chování, i později dalším úpravám, denunciační dopisy včetně anonymů (jeden z nich například sděloval Kurtu Kricklerovi rozsudek smrti). Kuriózní byl emotivní dopis maminky biskupovi, která popisovala, jak její 14 letý chlapec byl obtěžován mužem v bazénu, a proto nelze povolit homosexuální chování, protože má ještě jednoho, mladšího syna.


K.M Kertbenyho dopis


Anna Freud s partnerkou a přítelkyní

Výrazně zmapováno bylo pronásledování gayů i lesbických žen za nacismu (ale i v ostatních obdobích). Zajímavé je, že při projednávání vedeném Muzeem holocaustu, kdo patří mezi oběti neoprávněné perzekuce, byly nejprve rakouské gay organizace odmítnuty (stejně jako v devadesátých letech SOHO u nás), ale nakonec se připojily k mezinárodní organizaci Pink Triangle Coalition, takže Rakousko uznalo neoprávněnost perzekucí homosexuálů za nacismu a Národní fond obětí nacismu se podílel na pořádání výstavy. Jistě k tomu přispěla vedle zájmu historiků přispěla i existence konkrétních případů obětí, které se domáhali odškodnění. U nás neprojevují žádný zájem historici ani konkrétní oběti (dnes už by to museli zřejmě být spíše pozůstalí). Podle Lambda Nachrichten Vídeň již připravuje památník homosexuálním a transgender obětem nacismu.

Překvapivě ještě v padesátých letech vznikly k tématu dva rakouské filmy (lesbické téma se objevilo ve filmu Děvčata v umiformě, v němž hrály hlavní role slavné herečky Romy Schneider a Lily Palmer). Mezi literaturou (a filmem) samozřejmě nechyběl ani Musilův chovanec Törless. Výtvarně se mi moc líbilo dynamické výtvarné dílko pro mne neznámé Helene von Taussig, jejíž skicy mi připomínaly hodně oživlého, zjednodušeného Josefa Čapka (skončili podobně, autorka zemřela v koncentračním táboře).

První pochod připomínající Gay Pride se ve Vídni uskutečnil už v roce 1977. Dále bylo zmíněno téma outingu, který se v rakouské společnosti objevil až v devadesátých letech. Humorné byly propagační letáčky malých dětí, u nichž bylo napsáno: Jeho/její budoucnost: první otevřený rakouský gay president/lesbická prezidentka. Zapojení otevřených gayů a leseb do politického stranického života sice není v Rakousku (Ulrike Lunacek) tak výrazné jako v Německu, i když pořád je významnější než dosavadní tři pokusy u nás (dva na celostátní úrovni), od nichž uplynulo téměř deset let. A to i přesto, že na příkladu Václava Fischera se ukázalo, že to nepředstavuje v naší zemi riziko. S tím souvisí i běžná podpora gay organizací z městských a zemských rozpočtů (nikoli z federálních zdrojů). Města a kraje jsou ale v Rakousku spíše v rukách politků občanské společnosti bližším, zatímco u nás většinou radnice drží v rukou politici strany, která občanské aktivity odmítá a považuje je za škodlivé, případně na Moravě lidovci, kteří považují každou gay aktivitu za dílo satana, i kdyby to byla snaha o snížení sebevražednosti a výskytu HIV infekce. Vídeňský primátor nad výstavou převzal záštitu a byl zveřejněn i podporující dopis kanceláře prezidenta (neumím si představit takový dopis od našeho současného prezidenta, naopak dobře umím od bývalého). Z osobního hlediska mne mrzelo, že nebyl připomenut (nebo jsem nenašel) John Clark, v Rakousku žijící prezident Mezinárodní organizace ILGA a málo byl zmíněn pro nás významný podíl HOSI Wien na vytváření gay/lesbických komunit ve východním bloku.

Na naše poměry byla také překvapivá vyváženost z pohledu gender, protože u nás při takové veřejné prezentaci snad jen s výjimkou festivalů Mezipatra nakonec získá z nejrůznějších důvodů navrch pohled jen jedné strany (SOHO revue, Legato). I když si neumím představit, že by se někdy někomu podařilo dohledat tolik dokumentů, kolik jich autoři dokázali shromáždit. Jistě - podílely se zapůjčky z renomovaných muzeí z Berlína, Washingtonu, Vídně, Budapešti. Přesto řada dokumentů z vlastní historie hnutí byla z místních zdrojů. A ty se budou u nás dohledávat obtížněji. Přiznám se, že sám jsem jich už řadu nenávratně zničil, protože byt není archív nebo muzeum a naše gay/lesbické organizace svou Rosa Lila Villa nemají. Něco má sice Jirka Hromada, ale ten u úplných začátků nebyl. A co zůstalo u Honzy Lányho, netuším…

Nechci vzbudit dojem, že u nás je všechno špatně.Na rakouských gay web stránkách se dočtete, jak nám závidí náš pokrok v reg. partn., máme divadla, více sportovních klubů, ale v některém směru se pořád máme co učit. A když je příležitost, tak bychom ji neměli propást, alespoň ti z nás, kterým není život (nejen sexuální ;-) naší g/l komunity lhostejný.

Závěrem příznivá zpráva pro chudší příznivce homoerotického umění. Vedle četných jiných uměleckých publikací vydala edice Taschen (která své publikace vydává i u nás v češtině) publikaci Homo-Kunst. Mne osobně moc nenadchla. Připadá mi to trochu účelové a kýčovité hledání homomotivů, bez ohledu na kvalitu (například se zařazením Pierre a Gillese, ale i Toma of Finnland nebo Ralfa Königa (i když obrázky dvou posledních se mi jinak líbí) mezi seriózní díla mám docela problém. Ale pokud edice drží tradiční cenu přes 7 Eur, může to být pro někoho zajímavý tip. Ale vzhledem k možnostem českého trhu zřejmě nezbude než zvolit německou verzi.