www.004.cz >Průvodce pro pedagogy > Postoje pedagogů k homosexualitě

Autor: -ppg->, Téma: Průvodce pro pedagogy, Vydáno dne: 06. 12. 2017
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Kvalita sexuální výchovy je ovlivněna nejen znalostmi přednášejících, ale také jejich postoji k projednávanému tématu. Někteří lidé ani při dostatečném vzdělání nejsou schopni sexuální výchovu úspěšně vyučovat, protože mají problémy v otevřené komunikaci o sexualitě anebo nemohou pro své předsudky či hluboce zakořeněné postoje přijmout jiné alternativy sexuálního chování a porozumět cítění a potřebám ostatních.

To je v učitelské profesi o to obtížnější, že liberální postoje nejsou univerzální a musí být kombinovány s podporou tradičních konzervativních hodnot.

Právě postoje k homosexualitě představují důležitý test mezilidské tolerance a schopnosti přijetí menšinového, ale společensky přijatelného způsobu cítění a chování.

Součástí prvního cyklu postgraduálního vzdělávacího kursu sexuální výchovy Kandela bylo vyplnění šestnácti položek postojů k homosexualitě. Dotázaní měli možnost odpovědět na jednotlivé otázky na pětiškálové stupnici od názorů zcela souhlasím až ke zcela nesouhlasím. Odpovědělo celkem 343 respondentů. Bližší demografické údaje nebyly zjišťovány. Nicméně v souboru převažovaly ženy a vedle sexuálních pedagogů byli občas zastoupeni jiné profese - studenti, psychologové, zdravotníci.

Většina respondentů /n-204/ hodnotila homosexualitu jako zcela normální jev a dalších 78 dotázaných se k tomuto názoru přiklánělo. Lze tedy říci, že za normální považuje homosexualitu 82% sexuálních pedagogů. Pouhých 14 frekventantů kursu jich zásadně odmítlo homosexualitu jako normální jev akceptovat. V souladu s tím jen 10% dotázaných jednoznačně hodnotilo homosexualitu jako chorobný stav. To je poměrně pozitivní signál, když si uvědomíme, že dlouhá léta byla homosexualita hodnocena a pojednávána pouze jako zdravotní porucha. Pět procent dotázaných pak homosexualitu odmítlo jako negativní morální jev a dalších osm procent se k tomuto hodnocení přiklonilo. Tento postoj tedy zastávala jen nevýznamná menšina. Tři čtvrtiny sexuálních pedagogů odmítlo negativní morální hodnocení menšinové sexuální orientace. Nejjednoznačnější byla podpora názoru, že homosexualita je zákonitým jevem každé společnosti, s čímž více nebo méně nesouhlasilo jen šest procent respondentů /n-22/.

 Tři čtvrtiny dotázaných /n-256/ vyjádřilo podporu současné právní úpravě, kdy zákon stanovuje stejnou věkovou hranici pro tolerovaný souhlasný pohlavní styk pro homosexuály i pro heterosexuály. To dosud není samozřejmostí v sousedním Rakousku a v roce 1994 byl tento požadavek odmítnut i v anglickém parlamentu. V Německu platí tato právní úprava od roku 1995.

 Přes odmítavý proklamativní postoj ke zdravotnickému posuzování homosexuality se téměř třetina respondentů /n-110/ vyjádřila kladně k názoru, že homosexuál potřebuje vždy (!) psychiatrickou nebo psychologickou péči.

Nabízí se vysvětlení.  Homosexualita je formálně akceptována jako společenský jev, ale osobní zkušenosti jsou dosud zkreslené setkáváním se spíše s patologickými projevy nebo se jedná o profesionální deformaci lidí, kteří pracují s adolescenty v jejich obtížném období puberty. Coming out včetně sociální diskriminace a izolace je hodnocen jako další komplikace složité etapy vývoje, který nemůže zůstat bez následků na duševní zdraví. Přesto většina respondentů se k názoru, že homosexuálové jsou v naší společnosti diskriminováni jen přikláněla a pětina /n-68/ jich s tímto tvrzením nesouhlasila.

Podobně v rozporu s proklamovaných odmítáním morálního hodnocení homosexuality je požadavek necelé čtvrtiny pedagogů /n-81/, aby homosexuálům nebyla umožněna práce s dětmi. Přitom jen třetina z nich /n-124/ toto diskriminující stanovisko jednoznačně odmítla. Zajímavý je poněkud tolerantnější postoj ke stejné otázce, je-li položena obecně, tedy zda by neměla pro homosexuály existovat omezení ve výběru povolání. Pouze dvě třetiny z těch, kteří nesouhlasili s tím, aby homosexuál směl pracovat s dětmi, své tvrzení potvrdily i v tomto bodu. Svou roli zřejmě hrála i formulace otázek, protože tento rozpor vznikl v případě dvou kladných odpovědí.

Více než čtyři pětiny dotázaných /n-298/ na obecné úrovni souhlasily s tolerantním názorem, aby se v běžném životě nedělaly rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály.

Poměrně časté rozpaky vyvolalo další konkrétní tvrzení, že homosexualita ohrožuje instituci rodiny, na které podobně jako na dotaz o potřebě psychologické péče pro homosexuály, byla relativně častá odpověď "nevím". Možná to odráží i obavu z důsledku jednání dosud nemalé skupiny ženatých a vdaných homosexuálních mužů a žen, kteří samozřejmě představují riziko pro stabilitu jejich rodiny. Více nerozhodných odpovědí již vyvolaly pouze dotazy na osobní akceptování homosexuálních lidí, konkrétně zda se cítí dobře v jejich společnosti a zda se jim vyhýbají.

Další rozpor byl mezi obecným tvrzením, že homosexuálové by měli mít více možností ke vzájemnému seznámení, a konkrétnějším stanoviskem, že homosexuál by měl mít právo navrhnout komukoli schůzku. Zatímco s obecným tvrzením souhlasilo více než tři čtvrtiny lidí /n-266/, konkrétní stanovisko odmítlo více než čtvrtina dotázaných /n-96/.

Jedna pětina respondentů /n-71/ uvedla, že se cítí dobře ve společnosti homosexuálních lidí, polovina /n-173/ jich neuměla odpovědět ani kladně ani záporně. Na otázku, zda se vyhýbají homosexuálům, tedy přiznání se k aktivně homofobním postojům, odpověděla kladně téměř pětina dotázaných /n-67/. Ti, kteří měli kladné osobní zkušenosti a postoje k homosexuálům a cítili se dobře v jejich přítomnosti, pak častěji udrželi své obecně formální tolerantní postoje i v konkrétních situacích, jako tolerance při výběru povolání, možnostech seznamování a odmítání povšechné psychologické péče pro homosexuály.

Zajímavým zjištěním je skutečnost, že ti kteří se necítí dobře ve společnosti homosexuálům, případně se jim i vyhýbají, se významně častěji domnívali, že lidé s dobrým vztahem k homosexuálům mají sami homosexuální sklony. Tento názor byl totiž většinou ostatních téměř jednoznačně odmítán. Zřejmě to potvrzuje tradovaný názor, že v pozadí řady homofobních postojů může být i nejistota s vlastní sexuální orientací a nevědomá potřeba udržení integrity vlastní osobnosti.

Postoje sexuálních pedagogů k homosexualitě lze na obecné rovině hodnotit jako převážně tolerantní a liberální, ve shodě se zjištěním obecných názorů v naší populaci. V konkrétnějších situacích se projevuje chybění osobních zkušeností, hlubší porozumění problémům, často převládají iracionální, případně potlačené homofobní postoje, které mohou být důsledkem tradovaných předsudků. Uvědomění si těchto skutečností může zvýšit kontrolu iracionálního rozhodování a chování u těch pedagogů, kteří jinak prezentují liberální životní postoje. Pochopitelně i mezi pedagogy se setkáváme s vysloveně homofobními jedinci, kteří jsou ale nevýznamnou menšinou. Tito lidé by se měli zamyslet nad svými postoji k dalším citlivým otázkám sexuální výchovy, jako jsou antikoncepce, potraty, sexuální deviace a zda je nerovnováha v liberálních a restriktivních postojích nadměrně neomezuje v jejich profesi. Někteří by měli zvážit, jestli jejich homofobie nevyplývá z vlastních projevů osobnostní nejistoty, kterou by mohlo odstranit hlubší sebepoznání.

Poslední poselství pak směřuje dovnitř naší gay a lesbické komunity. Život v uzavřených ghettech, v zajetí strachu z prozrazení je sice možná jednodušší a méně riskantní, ale nepomůže tomu, aby se většinová proklamovaná tolerance k homosexualitě v naší populaci stala součástí běžného života a vedla ke skutečné integraci homosexuálních párů i jednotlivců do společnosti.

Tento článek byl přednesen v rámci konference o Sexuální výchově v Pardubicích 1996. MUDr. Ivo Procházka (SPSRV, 1996)