www.004.cz >Průvodce pro pedagogy > K homosexualitě obecně

Autor: -ppg->, Téma: Průvodce pro pedagogy, Vydáno dne: 07. 06. 2017
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Co je to homosexualita? Kolik je homosexuálů? Je homosexualita duševní chorobou? Jak je to s homosexualita a zákony v ČR? Odpovědi na základní otázky.

Co je to homosexualita?

Homosexualita bývá definována jako „trvalá citová a erotická preference osob stejného pohlaví." Je to celoživotní, neměnný a nezvolený stav, charakterizovaný tím, že jeho nositel je pohlavně přitahován a vzrušován převážně či výlučně osobami stejného pohlaví.“ (Pondělíčková, Brzek 1992)

Termín homosexuální je však již dnes považován za nejasný a zavádějící. Má se za to, že se týká spíše jen mužů a příliš umocňuje význam odlišností a aktivit v sexualitě a potlačuje význam citové složky – plnohodnotné lásky jako je láska heterosexuální. To vedlo i k tomu, že americká psychologická asociace v roce 1991 doporučila, aby se nepoužíval termín homosexuální, neboť je právě asociován s negativními stereotypy. Doporučujeme používat termín gay a lesbička, nebo lesbická žena - dívka. V následujících kapitolách budeme přesto používat termínu homosexuální muž a žena. Již za středověku se v angličtině pro homosexuály vyskytovalo označení gay (veselý), které nemělo pejorativní akcent. Termín gay (Kelly, 1995) vypovídá o jedinci, který se sexuálně orientuje převážně na stejné pohlaví, a tak se i identifikuje. Často se užívá pro mužskou část populace. Lesbičkou (Kelly, 1995) se rozumí žena, jež se sexuálně orientuje převážně na stejné pohlaví, a tak se i identifikuje.

Kolik je homosexuálů?

Homosexualita je sociologickou deviací ve statistickém slova smyslu, protože není většinovým způsobem uspokojování pohlavního pudu. Většina celosvětových odhadů se shoduje v tom, že homosexuálů je v populaci 2-5% (Dvořák, 1992), přičemž větší zastoupení je v mužské části populace. Přesná čísla o procentuelním zastoupení gayů a lesbiček je obtížné přesně zjistit.

Při odhadu výskytu homosexuálů ve společnosti jsme odkázáni na studie provedené na nereprezentativních souborech jedinců. Proto se údaje jednotlivých studií značně liší. Pokud jde o muže , kteří se ve svém životě chovali po určitý čas výlučně homosexuálně, uvádí americký sexuolog Kinsey okolo 37%. Nezajímal se o sexuální orientaci, ale pouze o sexuální chování. V tomto počtu je zahrnuta i vzájemná onanie v pubertě. Výlučně homosexuálně se chovajících mužů nalezl 4%.

Údaje o výskytu homosexuálních žen jsou také velmi nespolehlivá a studie na toto téma velmi vzácné. Kinsey zjistil 1% celoživotně výlučně homosexuálně se chovajících žen.

V České republice byl proveden průzkum Weissem a kol.(1994), z jehož výsledků se přihlásilo k homosexualitě pouze 0,4% mužů a 0,3% žen. 1,4% mužů a 2% žen si nebyla jista. Tak malé číslo může být dáno tím, že se stále velké množství lidí u nás „stydělo“ v době průzkumu přiznat k homosexualitě, což mohlo být také ovlivněno krátkým trváním osvěty od roku 1989 a jen několik let trvajícím gay hnutím.

Je homosexualita duševní chorobou?

Mezinárodní klasifikace nemocí WHO z roku 1992 vyřadila egosyntonní homosexuální orientaci (tj. homosexualitu, která nečiní samotnému jedinci problémy a potíže v každodenním životě) ze seznamu nemocí. Vyřazena nebyla egodystonní homo i heterosexuální orientace. Tedy taková, se kterou není její nositel smířen a touží po změně. Americká psychiatrická asociace podobné změny uskutečnila již v roce 1973.

Lékařsko-vědecká společnost se začala zabývat studiem homosexuality na konci 19.století a již tehdy se vynořila spekulace, zda-li je homosexualita záležitostí biologickou, psychologickou či obojí. Debata se zpravidla zaměřovala na aspekt vrozenosti, který je v současnosti již plně potvrzen. Ačkoli přesná příčina není stále zcela jasná, o neléčitelnosti této odchylky již není pochyb. Argumenty vrozenosti versus vlivu prostředí byly vždy zneužívány oponenty pro práva gayů, kteří hovořívají o volbě životního stylu homosexuality, čímž znehodnocují požadavky pro občanská práva. Celá diskuse o příčinách homosexuality však není příliš důležitá.

 Zásadní je, že se jedná o lidská práva; vzhledem k faktu, že homosexualita nikoho ničím neohrožuje, biologická či nebiologická podstata homosexuality je irelevantní. Příznačně k tomu poznamenal S.LeVay v roce 1993 v interview pro Advocate: „Nemyslím si, že by práva gayů měla záviset na důkazu, že si sami nemůžeme pomoci proti tomu, jací jsme. Měli bychom mít stejná práva i v případě, že se jedná o naprosto svévolnou perverzitu.“

Homosexualita a zákony

 Změny v roce 1989 umožnily rozvoj hnutí za rovnoprávnost gayů. Dne 1.7.1990 došlo k novelizaci trestního zákona z roku 1961, v němž byla zrovnoprávněna povolená věková hranice pro homosexuální i heterosexuální styky na 15 let.
 Zákoník práce od 1. 1. 2001 obsahuje ustanovení, které zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace.

1.odst. čl.3 Listiny základních práv a svobod zní: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Ačkoli tento článek zakazující diskriminaci výslovně nezmiňuje rozdíly v  sexuální orientaci, výklad LZPS říká, že ochrana proti diskriminaci na základě orientace na stejné pohlaví je v ustanovení „jiného postavení.“