Přes významný společenský přínos ke zviditelnění gay a lesbické komunity u veřejnosti a začlenění gay akcí do programu "normálních" podniků (příkladem budiž party v pražském klubu Abaton "Le Buzna Celebré" nebo výstavy homosexuálních výtvarníků a fotografů) paradoxně největší slabinou byl výběr filmů.
Chantal Poullain-Polívková, jež nad festivalem převzala záštitu, si při nedělním vyhlašování cen v pražském kinu Světozor posteskla, že sál není zcela plný. Možná proto, že po neformálním vyhlášení hlavních cen se promítal distribuční španělský lesbický film MÁ MATKA JE NA HOLKY (2002), který už od začátku měsíce putuje po všech multikinech. Škoda, že se nepodařila premiéra tohoto snímku právě tady.
Kino AERO, kde pražská část českého festivalu G/L filmů probíhala, zažilo větší zájem a taky dvě zatěžkávácí zkoušky. V obou případech jako mocný magnet na diváky působil název filmu: DEVĚT MRTVÝCH TEPLOUŠŮ (2003) natočil debutující britský režisér čínského původu Lab Ky Mo jako parodii na stereotypní projevy chování části gay scény. Film má přesně vybrané typy herců, svižné tempo a několik skvělých gagů. Přes určitou povrchnost a schematičnost (což v tomto žánru lze odpustit) jsou hlavní postavy – dva irští mladíci, jež v Londýně své půvaby nenabízejí zadarmo – naprosto reálné a uvěřitelné figurky. Že všechno je jinak platí i v tomto filmu a dočkáme se i ponaučení: ne vždy je sex mezi muži za peníze!
Téměř půlhodinového zpoždění (kvůli pomalému prodeji vstupenek a následné frontě na sluchátka) se dočkal další britský film, tentokrát dokument DĚJINY MASTURBACE (2003). Obrovský zájem o téma filmu by jistě stál za samostatný sociologický rozbor. Snímek sám o sobě ničím nepřekvapil. Výpovědi pornoherců, internetové striptérky a několika akademiků jsou provázeny krátkými ukázkami ze známých filmů, představují se bizarní pomůcky k navození rozkoše a něco málo se dozvíme i o našich předcích a jejich způsobech ukájení.
Daleko originálnější byl předfilm MASTURBACE: JAK SI UŽÍT AUTOEROTIKU (USA 2002) stylizovaný jako jeden z mnoha dílů výchovné série pro školy s usměvavým dr. Winstonem, jenž vysvětluje zvídavému pubertálnímu žákovi, jak si správně a v různých situacích poradit s vlastním tělem. V názorných ukázkách dle návodu poťouchlého doktora vystupují krásní jinoši jako figuranti, kteří provádějí patřičné úkony. Film působí velmi přesvědčivě svou "špatnou" technickou kvalitou i přehnanou mimikou ve stylu dřívějšího vyjadřování a dělá si vlastně legraci z dnešního přísného tažení některých kruhů proti vizualizaci pojmů mládež a sex.
Osobně mne nejvíce zaujal francouzský snímek TARIK EL HOB: CESTA K LÁSCE (2001), jenž nabízí otevřený pohled na homosexualitu v arabském muslimském světě, napřed v Paříži a potom na severu Afriky. Vystupuje v něm řada přirozených typů muslimských mladých mužů, které hlavní postava Karim přivádí před objektiv své kamery a zkoumá jejich názory a sexuální orientaci. Sám rozpolcený mezi svou dívku a přítele se vydává do oblasti Magrebu, kde kdysi panovaly specifické vztahy mezi muži a k hrobu Jeana Geneta, aby zjistil, kterou cestou se bude dál ubírat.
Tematicky blízké si byly následující dva filmy: německý KIKI A TYGR (2002) a slovinský STRÁŽCE HRANICE (2002). Více než o gay vztahy tu šlo o zobrazení přetrvávajících národnostních sporů, nesmyslnou politiku vůči menšinám a vliv tohoto negativního působení na jednání hrdinů příběhu. V prvním případě to jsou Srb a kosovský Albánec - dva mladí muži a jejich silné přátelství v Německu a ve druhém tři mladé Slovinky, které se na svém letním výletu dostanou až do hraničního pásma Chorvatska a jsou konfrontovány jednak s venkovskými zvyky a stále přítomným nacionalistickým štvaním a jednak s podivnou postavou lokálního politického extremisty, jenž hranici chrání nejen před politickými uprchlíky, ale i před vším neznámým a novým. Lesbické vzplanutí mezi Žanou a Aljou není v tomto případě rozhodující. Režisérka se více věnuje obrazům podmanivé krajiny a rozvíjení napětí podle vzoru tajemných prázdninových příběhů s hororovými prvky.
Svou evropskou premiéru si údajně na Mezipatrech odbyl australský MAX: ODSTRAŠUJÍCÍ PŘÍBĚH (2003), o kterém bych se raději ani nezmiňoval, jedině jako o dramaturgickém omylu a špatném plagiátu (navíc bídně natočenému).
Převahu lesbických filmů na letošní přehlídce kromě dryáčnické sci-fi komedie SIRÉNY 23. STOLETÍ (USA 2003) dokladují i dva oceněné snímky: francouzský DOKOLA (2001) s éterickou Emmanuelle Beart v roli herečky, jež zneklidňuje svou nejlepší kamarádku již od dětství a britský MILUJI TĚ? (2003 – hlavní cena festivalu), jehož režisérka Lisa Gornick (v Praze i Brně po projekci besedovala s diváky) sama ztvárnila hlavní postavu nevyhraněné a zmatené mladé ženy. Marina pochybuje o svých vztazích, šťourá do svých přátel a dává jim znepokojivé otázky. Její neklid ji stále zabraňuje v normálním lidském štěstí se svou partnerkou a jízdami na kole se snaží řešit své neodbytné pseudoproblémy. Urputnost s jakou se vrhá do zkoumání dosavadního života vyvolá místy úsměv a ten je vidět i za autorčiným záměrem.
Rozhodně pestřejší byly tentokrát bloky krátkých filmů. Ve dvou večerech po sobě se vždy představil jeden zhruba devadesátiminutový soubor krátkých hraných i animovaných filmů zvlášť pro gay a lesbické publikum. Jakkoliv je škoda, že takové dělení existuje, je bohužel patrné, že zájem gayů o lesbické filmy je minimální a naopak. V programu jsem našel i tři dílka domácí produkce: NOCI SMUTKU (2004) Čechoameričana Daniela Černého, který tento absolventský film na FAMU věnoval minipříběhu amerického prostituta v Praze. S realitou pražských prodejných chlapců sice nemá mnoho společného, ale dokazuje cit pro kultivované obrazové vyjádření a jisté vedení herců (Hana Maciuchová, Marek Vašut, Eduard Bern).
Milým překvapením byl kratičký videoklip mladého slovenského umělce Radima Labudy SOMEBODY (2004). Na hudbu skupiny Depeche Mode stéká z úst do úst ve velkém detailu velmi dlouhá medová slina. Nic víc a přece ohromující!
Třetím domácím zástupcem byla SI-RITE STORY (2004) autorského tandemu Honza Boček a Filip Malík. Přejme si, aby podobných odvážných projektů i v příštích letech vznikalo víc.
Ocenění od "krátkometrážní poroty" si letos odvážejí snímky BOY (Nový Zéland 2004) - vytříbená vizuální báseň beze slov s novátorským zvukovým doprovodem o vlastním snovém světě mladičkého prostituta a dále TLUSTÉ RTY, TENKÉ RTY (Kanada 1994) - minimalistický pohled na objímající se dvojici mužů – černocha a bělocha, včetně rasistických a urážlivých nadávek.
Nemohu se nezmínit ještě o jednom krátkém filmu, který zcela vybočoval z odlehčeného tónu většiny snímků (byl taky zařazen jako předfilm). Jde o dokument o studentovi bělehradské univerzity Ivanu Jokičovi, který se zúčastnil prvního pochodu gay hrdosti v Bělehradu v roce 2001, jenž skončil brutálním napadením účastníků zfanatizovanými extremisty.
Film NETOLERANCE – IVAN (2002) odhaluje nepřátelskou atmosféru vůči "jiným" lidem i na půdě univerzity, všudypřítomné násilí a latentní nevraživost vůči jakékoliv odlišnosti a naprostou nepřipravenost společnosti k řešení podobných událostí.
Pro úplnost uvedu i diváckou cenu, již získala komedie MAMBO ITALIANO (USA, Kanada 2003) o potížích italské přistěhovalecké rodiny v Americe poté, co se jejich jediný syn rozhodne veřejně žít jako gay. Tento snímek už v létě běžel v naší distribuci a je možno se s ním tedy ještě setkat.
Na závěr jsem si nechal aktivity České televize, která se v poslední době snaží na poli naší komunity vymazat dluh z dřívějška. Mám na mysli především měsíčník LEGATO, jemuž byl v kině AERO věnován jeden večer (sestřih toho nejzajímavějšího) a jenž má být od nového roku uváděn na ČT 1 v lepším večerním (ne podvečerním) čase. Rovněž dva krátké dokumenty, z nichž jeden s názvem NESESMILNÍŠ ANEB HOMOSEXUALITA A NÁBOŽENSTVÍ už stačil vyvolat poměrně velkou rozporuplnou odezvu a druhý pod titulem A VY JSTE KDO? o svatbě dvou českých gayů a názorech na ni se teprve chystá na obrazovky (začátkem prosince). Je dobré konstatovat, že se rozšiřuje počet tvůrců, kteří jsou ochotni ztvárnit tak nevděčná a riziková témata, ke kterým homosexualita nepochybně patří.
Díky letošní docela bohaté mediální podpoře bylo už od konce září z novin, televize i rádia slyšet o festivalu dost. Slogan PŘIJĎTE SE OHŘÁT DO KINA je trefný a má naději na stále větší popularitu. Přes významný společenský přínos ke zviditelnění gay a lesbické komunity u veřejnosti a začlenění gay akcí do programu "normálních" podniků (příkladem budiž party v pražském klubu Abaton "Le Buzna Celebré" nebo výstavy homosexuálních výtvarníků a fotografů) paradoxně největší slabinou byl výběr filmů. Nejde ani tak o tematické sekce (kterých je zbytečně mnoho), ale o skutečnou dramaturgickou práci a selekci (byť bychom třeba museli oželet nějakou evropskou premiéru).