Určité dispozice k bisexualitě má asi většina lidí. Lidský zárodek má základy obou pohlaví dobře patrné až od třetího měsíce a teprve poté nabývá zřetelné povahy pohlaví chromozomálně určené a základy druhého pohlaví jsou potlačeny. Až do puberty jsou bisexuální projevy téměř fyziologické.
Někteří lidé mohou být zaskočeni zjištěním, že jsou eroticky přitahováni oběma pohlavími. Při takovémto zjištění mohou popřít to, co je pro ně nepřijatelné, třebaže za cenu ztráty části svého autentického já, anebo se mohou snažit porozumět svým možnostem. Bisexualita je určitou prostřední variantou mezi homosexuální a heterosexuální identifikací.
Bisexualitou rozumíme celoživotní, neměnný, subjektem nezapříčiněný a nezvolený stav, v jehož důsledku je jeho nositel, bisexuál, pohlavně vzrušován a přitahován přibližně stejně silně osobami obou pohlaví (muži i ženami).
Určité dispozice k bisexualitě má asi většina lidí. Lidský zárodek má základy obou pohlaví dobře patrné až od třetího měsíce a teprve poté nabývá zřetelné povahy pohlaví chromozomálně určené a základy druhého pohlaví jsou potlačeny. Až do puberty jsou bisexuální projevy téměř fyziologické. Výchova a další vlivy sice homosexuální tendence potlačují, ty však můžou přetrvávat, pokud je dotyčný gay či lesbička.
Podle Freuda má každý člověk vrozené vlohy mužské i ženské, což se po přijetí příslušného sexuálního chování v souladu s fyziologickým pohlavím projeví vnitřním konfliktem. Sexualita druhého pohlaví je potlačována, ale ne zcela. Na vědomé či nevědomé úrovni se pak při určitém pudovém vzrušení vynoří; u muže například jako latentní homosexualita, u ženy se projeví třeba tím, že mužům závidí penis. Příčinu viděl Freud v hormonálních vlivech.
Bisexualita je sociosexuální jev a lze na ni pohlížet z hlediska chování nebo z hlediska pohlavní identifikace.
Bisexualitu často chápeme jako nevyhraněnou sexuální orientaci, tj. zároveň homosexuální i heterosexuální. Pro bisexuála jsou stejně přitažlivé obě varianty. Bisexuálové myslí i cítí rovnocenně oběma způsoby. O přitažlivosti sexuálních partnerů u nich nerozhoduje pohlaví, ale atraktivnost osoby, a to nejen atraktivnost vzhledu, ale i způsob chování, vyjadřování a osobní kultury. O vytvoření hlubšího a pevného vztahu nemají často zájem a ani psychosexuální předpoklady. Avšak tento jev je velmi vzácný.
Podle současných poznatků jde o ne zcela vyhraněnou nebo spíše neakceptovanou homosexualitu. Dotyčný pod sociálním tlakem vstupuje do heterosexuálních svazků.
Nelze nikomu nařizovat, jak má sexuálně žít. Bisexuál, který žije v manželství a je doma přijímán s důvěrou, však nemá právo připustit rizikové sexuální kontakty. Pro něj ideální řešení - trvalé partnerství s manželkou a přítelem - je nesnadné. Je méně pravděpodobné, že bisexuálové dokáží být skutečně dobrými partnery, tím méně manželi a že stěží dodrží požadavek věrnosti. Často kolísají ve své sexualitě a nedokáží se vyrovnat se svou pohlavní orientací.
Bisexuál je schopen žít v manželství a po určitou dobu lhát nejen svému partnerovi, ale i sobě. Hrozí však, že se dříve nebo později pod tlakem nezvládnuté pudovosti a iracionálního pocitu viny odreaguje v rizikovém sexuálním kontaktu či nevydrží silný psychický tlak na povinnost věrnosti a manželství rozbije. Člověk si většinou nerad připouští, co pro něj není příjemné, tedy ani svou odlišnost v sexuální oblasti. Uvědomí-li si však plně své sexuální zaměření a přijme-li je, snáze si uspořádá svůj intimní život a stanoví si nepřekročitelné morální meze, za nimiž by již ohrožoval sebe i své blízké.
Podle zastánců tzv. dichotomní koncepce z řad odborníků lze o bisexualitě hovořit pouze u jedinců, kteří nejsou s to rozlišit, jakému pohlaví by dali přednost, protože jejich vzrušivost je v obou směrech podobná. Z hlediska této hojně rozšířené koncepce je normálním výsledkem psychosexuálního vývoje člověka jednoznačná heterosexualita nebo homosexualita, která se pak již v průběhu dalšího života nemění. Na výlučné homo- či heterosexuální sebepojetí jedince by nemělo mít vliv ani případné zjištění, že jeho sexualita v sobě obsahuje také prvky opačného erotického prožívání. Osob, které mohou s jistotou konstatovat, že jsou právě tak heterosexuální jako homosexuální, je skutečně málo. Pouze jich by se ovšem z hlediska dichotomní koncepce bisexualita týkala.
U jedinců, kteří se veřejně hlásí ke své bisexualitě, se většinou střídají různě dlouhá období heterosexuality s podobně trvajícími úseky homosexuální preference, anebo trvale prožívají souběžnou erotickou náklonnost k mužům i k ženám. Partnery si tito lidé nevybírají podle pohlaví, ale podle osobní přitažlivosti a jiných vlastností. Sami říkají, že nehledají muže ani ženu, ale osobnost.
Někteří jedinci, jenž se označují bisexuálně, vnímají celoživotní věrnost jednomu pohlaví jako citovou redukci, protože pak postrádají něco specifického pro druhé pohlaví. Jako optimální řešení volí někteří z nich soužití se dvěma partnery (např. s manželkou a s přítelem). Toto řešení však s sebou přináší řadu sociálních nesnází a mnohdy i zvýšené nebezpečí přenosu pohlavních chorob.
Podle zahraničních výzkumů jsou lidé označující se veřejně jako bisexuální celkově sebevědomější, asertivnější a nekonformnější vůči sociálním normám. Tyto vlastnosti jsou ovšem nezbytným předpokladem k tomu, aby se jedinec neobával přihlásit se veřejně k pocitům a k životnímu stylu, jež jsou obecně pokládány za nežádoucí.
Podle průzkumů bylo zjištěno, že za bisexuální se veřejně přihlásí ty osoby, jež mají strach ze společenského odsouzení a odvržení, pokud by se přiznali k tomu, že jsou homosexuální. Mnozí homofobní heterosexuálové mají tendence diskriminovat homosexuály, bisexuály však nahlížejí např. jako homosexuály, kteří se mění na heterosexuály, a jejich postoje vůči nim nejsou tak diskriminační.
Současné postoje k těmto lidem i jejich charakteristika se v lecčems podobají společenským postojům a popisu osobnosti homosexuálních lidí před rokem 1989. O tom, jaké procento se vnitřně ztotožňuje s touto orientací a jaké jsou jejich osobnostní vlastnosti, nelze diskutovat ve společnosti, v jejímž postoji je obsažena vysoká míra despektu. Tito lidé se navíc zpravidla bez problémů skryjí v heterosexuálně žijící většině.
Z výzkumů o výskytu homosexuality je zřejmé, že v populaci žije poměrně vysoké procento jedinců, kteří žili v odlišných obdobích života po různě dlouhou dobu v homosexuálním i v heterosexuálním partnerství nebo si nebyli po určitou dobu svou orientací jisti. Velká část těchto lidí hodnotí své erotické prožívání jako bližší bisexualitě než některému z obou vyhraněných pólů a někteří dokonce považují celé schéma "heterosexualita - bisexualita -homosexualita" s ohledem na vlastní citové zkušenosti za nevyhovující. Zdaleka ne všechny tyto jedince pochopitelně lze pokládat za osoby citově nestálé či povrchní.
Z výše uvedených poznatků vycházejí zastánci dalších představ o struktuře sexuální orientace. Bisexualita je jimi víceméně respektována jako rovnocenná eventualita sexuální orientace (např. Cass 1990, Troiden 1988). V těchto stanoviscích obvykle není tolik zdůrazňován požadavek stejně intenzivního heterosexuálního i homosexuálního cítění pro toho, kdo se s bisexuální variací identifikuje. Někteří autoři na základě svých studií připouštějí, že erotické prožívání některých jedinců může být bez ohledu na jejich původní sexuální zaměření výrazně proměnlivé. Ojedinělé nejsou ani názory, že každý člověk je v podstatě více či méně bisexuální.
K podstatným přínosům stanovisek, jejichž postoj k bisexualitě je vstřícnější, lze podle mého názoru počítat tolerantnější vztah k lidské variabilitě a slabší vyhraněnost týkající se pojetí sexuální identity. Tyto aspekty mohou přispět k volnější atmosféře během vytváření sebepojetí, která je důležitá zejména pro jedince pubertálního a adolescentního věku.