Zopakování celého brněnského festivalu G/L filmů také v Praze se ukázalo jako šťastný tah. Rovněž volba kina Aero je ideální: poměrně velké hlediště, neformální barové předsálí s možností výstav a prodeje publikací, ochotní šuby duby barmani a hlavně početné a především mladé publikum, které už je na ”něco jiného” zvyklé.
Zopakování celého brněnského festivalu G/L filmů také v Praze (Mezipatra 2003, Brno 10. – 16. 11., Praha 17. – 23. 11. - IV. český gay a lesbický filmový festival) se ukázalo jako šťastný tah. Rovněž volba kina Aero (čti ajro) je ideální: poměrně velké hlediště, neformální barové předsálí s možností výstav a prodeje publikací, ochotní šuby duby barmani a hlavně početné a především mladé publikum, které už je na "něco jiného" zvyklé. Ve festivalových dnech ovšem přicházelo do Aera i nezvykle mnoho lidí střední a starší generace, což nebývá tak častým jevem.
V hlavním programu se objevily 4 distribuční filmy: DALEKO DO NEBE /USA, Francie 2002/ - pomalé melodrama ve stylu filmů 50. let o šťastném manželství narušeném odhalenou homosexualitou manžela, HODINY /USA 2002/ - druhý film režiséra Stephena Daldryho, jenž okouzlil svou prvotinou Billy Eliot, tentokrát se zaměřením na tři ženské postavy v různých časových údobích a jejich nevyslovené lesbické city, TEMNÁ VODA /USA 2001/ s vynikající jarmanovskou herečkou Tildou Swinton jako matkou, jež se náhle dozví o milostných vztazích svého dospívajícího syna se staršími muži a konečně FALEŠNÉ VZTAHY /Itálie, Francie 2000/ - na Slovensku pod distribučním názvem Ignoranti, jenž byl jako loňský vítězný film Mezipater znovu promítnut.
Příští rok se tak opět můžeme podívat na letošního vítěze, kterým se stal proslulý skinheadský snímek z Německa OI!WARNING /1999/, jenž osobně přivezl Dominik Reding – polovina režisérsko bratrské dvojice /Benjamin se omluvil/. Film vzbudil na světových G/L přehlídkách značnou pozornost už svým námětem, protože skinheadi a homosexualita k sobě jaksi nepasují. Přesto mají cosi společného, jak potvrdil i sám režisér. Je to mužský svět, sice zjednodušený, podřízený kolektivu, ale se spoustou zajímavých a přitažlivých stereotypů. Možná i proto si takové prostředí vybral 17-letý Jánoš. Chce někam patřit, domov ani škola už ho nelákají, podvědomě chce být mezi holohlavými chlapíky a ještě netuší, co je základní příčinou jeho touhy. Film celkem věrohodně – na postavě skina Komy – ukazuje triviálnost a agresivitu podobných týpků, ale i jejich přitažlivost pro ještě nevyhraněné mladé kluky /Koma je fyzicky zdatný, trénuje box a má tetování/. Jánoš se v dramatickém závěru rozhoduje mezi oddaností věci /a Komovi/ a novým, probuzeným citem k mladému pankáči Zotterovi, který na něj zapůsobil jestě silněji. Film je černobílý, působí autenticky a kromě širokých diskusí, jež všude vyvolal, získal i několik významných cen.
Osobně přijela uvést svůj film PROTI SRSTI /2002/ i americká režisérka Laura Nix, jež divákům při besedě prozradila, že točila na základě silného osobního prožitku. Dvě třetiny filmu jsou docela zábavné, ironické a humorně nadsazené: producentka Una, zcela ponořená do práce a odtržená od reality, žije ve svém luxusním domě s mladým lokajem Dickem, kterého používá jako naprogramovanou věc a za dobré služby mu dovolí kontrolované páření s jím vybraným mladíkem /-ky/. Vše je naplánované, čisté a sterilní. Ovšem přichází rockerka B. a je konec umělé idylky. Po bouřlivé lásce je tu nevěra a velký obrat ve stylu. Závěrečná třetina filmu jakoby sem ani nepatřila. Nadsázka neplatí, humor je pryč, jen velká tragédie a křečovité scény. Rušivě a nevhodně vystavěný závěr zboural celou kostru slibného rozmarného dílka a rázem se dostal k srdceryvnému melodramatu s poslední scénou odchodu hrdinky vstříc novému životu /tentokrát úplně vážně/. Škoda tak dobrého rozjezdu.
Z dalších celovečerních snímků stál za pozornost PENZION OSKAR /Švédsko, Německo 1995/, který zpracovává podobné téma jako retro Daleko do nebe, ale zaměřuje se především na city a projevy manžela, zatímco hlavní postavou v uvedeném filmu byla konvencemi svázaná manželka. Do penzionu Oskar přijede na letní dovolenou asi 40-letý Rune se ženou a dvěmi dětmi. Jejich manželství je bez patřičné jiskry a pobyt u moře to vůbec nezlepší. Rune potká tajemného mladého Petruse, jenž se rád koupe nahý v moři, umí kouzla a triky a především ho přitahuje svou milou bezprostředností, což v dosavadním nudném manželství už dlouho nezažil. Navíc Petrus má o něj zájem a dojde k intimnímu sblížení. Rune však nemá odvahu začít nový život a vrací se k manželce. Teprve později si uvědomí, že zahodil svoji největší životní šanci a pokusí se o návrat k Petrusovi. Velmi zajímavý, realisticky natočený film s řadou "věčných" otázek.
Rovněž francouzský film ZAMILOVANÍ /1994/ ukazuje sexualitu a citové vztahy v proměně času. Na začátku je to Viviane, která se zdá být spokojená a úspěšná ve vztahu k mužům. Její mladší bratr Marc hledá cestu ke svému nejbližšímu kamarádovi, jehož skrytě miluje. Postupně však Viviane poznáváme jako nestálou, promiskuitní a problematickou ženu a Marc se naopak osvobozuje od své klukovské lásky a po prvním sexuálním zážitku s mužem získává sebedůvěru a svou sestru začíná vidět jinýma očima.
Velké očekávání vzbuzoval film LÁSKA A SMRT NA LONG ISLANDU /VB, Kanada 1997/ pro svou údajnou inspiraci románem Smrt v Benátkách T. Manna. Vztah starého umělce a jinocha je tady převeden do lehké komedie s důrazem na podrobné vykreslení staromódního spisovatele, kterého při náhodné návštěvě kina uchvátí představitel stupidního filmu pro dospívající mládež Ronnie Bostock. Od té chvíle sledujeme komickou proměnu starého morouse v horlivého sběratele Ronnieho videokazet, bulvárních časopisů s jeho fotkami a konečně odvážného cestovatele, který se za svým idolem vypraví osobně. Ve filmu exceluje John Hurt v roli zamilovaného starého blázna, je opravdu dobrý, méně povedený je jeho snový mladík – Jason Priestly – působí poněkud ospale a bohužel i naivně, vůbec mu nedochází skutečný důvod náklonnosti starého muže. Rozpačitý je i závěr filmu, režisér jakoby nevěděl, jak naložit s osudem odmítnutého spisovatele.
Příliš medový snímek NÁDHERNÁ VĚC /VB 1996/ o citovém sbližování dvou kluků na velkém dělnickém sídlišti sklidil velkou diváckou odezvu podobně jako druhý film švédského režiséra Lukase Moodysona TILLSAMMANS /2000/ s českým překladovým titulem JE LÁSKA LÁSKA? Moodyson se proslavil i u nás debutem o mladičké lesbě z malého města s distribučním názvem LÁSKA JE LÁSKA. Ve svém novém filmu nemá hlavní postavu. Zavádí nás do podivné komunity v polovině 70. let, kde žijí vedle sebe různé charaktery mužů i žen, samozřejmě v celém spektru sexuálních preferencí. Výrazné herecké výkony, dokonalé filmové řemeslo, černý humor a nostalgické vzpomínky na hudbu skupiny Abba přivedly diváky k nadšení a velkému aplausu v sále /film zároveň získal cenu diváků letošních Mezipater/.
Především pro heterosexuální publikum byl určen dokument PRAVDA O GAY SEXU /VB 2001/. Velmi otevřeně vypovídal o tématech, která všechny heteráky nejvíc zajímají, jako např. kde se homosexuálové seznamují, zda jsou skutečně tak promiskuitní nebo anální sex. Doporučuji uvést v TV v rámci výchovných pořadů pro mládež.
Část festivalového programu tvořily krátké filmy uváděné ve dvou samostatných blocích /a potom ještě jednou jako předfilm/ a dokumenty České televize. V bloku krátkých gay filmů jsme viděli i nový snímek domácího autora Petra Kottnauera TANGO D´AMOUR, pocitovou hudební koláž se dvěma nahými tanečníky, kterou má v lednu uvést ve svém pořadu pro sexuální menšiny i ČT 1.
Doprovodných akcí k pražské přehlídce bylo méně než v Brně, ale kdo je viděl, nelitoval. Absolventské představení DAMU, které v minulé sezóně běželo v Disku, POLAROIDY od slavného britského "cool" dramatika Marka Ravenhilla, bylo uvedeno v divadle Komedie a patří svou provokativností a otevřeností k nejnavštěvovanějším hrám.
Neméně zajímavá byla i beseda týdeníku Respekt v divadle Archa na téma registrované partnerství. Moderátor Jaroslav Pašmik, jinak redaktor Respektu věnující se kultuře, působil trochu zakřiknutě, možná že spoléhal na původně ohlášeného kolegu Davida Černého, jehož nakonec musel pro nemoc omluvit. V první části se debatovalo o diskriminaci homosexuálů, příp. zda vůbec u nás ještě tento jev existuje /aby ne! pozn. autora/, ve druhé se potom hovořilo o návrhu zákona o registrovaném partnerství, jehož třetí verzi má v nejbližší době předložit ke schválení skupina vládních poslanců. Nebudu tady popisovat jednotlivé příspěvky, jen pár postřehů. Jaroslav Pašmik se často obracel na poslance za KDU-ČSL Ladislava Říhu a tahal z něho přiznání, že on i jeho strana jsou proti zákonu i proti gayům vůbec. To je ale všeobecně známo a pan Říha jen opakoval už stokrát řečené bláboly o rodině, jakoby ten zákon měl rodinu zrušit. Zajímavější byla na první pohled vstřícná slova poslance za ODS Petra Bratského, který však v závěru shrnul debatu ve smyslu, že je zklamán z přístupu gay aktivistů, dokonce zaslechl kritiku práce poslanců i nového zákona a vyjádřil pochybnosti o jeho smyslu. Potvrdil, že v ODS převládá katolický pohled na gaye a lesby – chovejme se k nim slušně, ale přijmout se vším všudy je nemůžeme. Nejsympatičtější postoj zastávala Hana Marvanová, jež z politiků jako jedna z mála stojí plně na naší straně. Vůbec jsem měl pocit, že názory žen /Věra Sokolová, Dagmar Křížková/ byly daleko podnětnější než ty ostatní. Martin C. Putna chtěl od jalové debaty odejít /"pojďme se bavit o něčem jiném"/ a opatrný Ivan O. Štampach si dával pozor na slovíčka. Největší pozdvižení tak zapříčinil Pašmikův redakční kolega Teodor Marjanovič, když přirovnal homosexuály k zájmovým skupinám jako např. k pedofilům, polygamistům nebo k lidem holdujícím incestním vztahům.
Zákon sám má velkou naději na schválení, ale podle všeho bude tak okleštěný, že bude pro náš život prakticky nepoužitelný a bude mít jen kosmetický efekt. Nejvýznamnější prohlášení učinila Jolka Krásná z Českého rozhlasu. Vyzvala všechny nespokojené homosexuály a lesby ať přijdou diskutovat nebo jen říct své názory do pořadu Bona dea a upozornili tak na jakékoliv aktivity a problémy gay života.
Když jsem v neděli večer po ohlášení vítězných snímků odcházel z plného kina Aero, potkal jsem u tramvaje bělovlasého Marka Mojžíška, jenž ten večer moderoval a děkoval sponzorům. Sám šel na vlak, protože ráno musel být v jiném městě. Tak mne napadlo, že většina organizátorů ani nebydlí v Praze a má navíc ještě tyto starosti. A taky mne napadlo, že Marek vypadá úplně stejně jako John – jeden z hlavních představitelů nového filmu Guse van Santa Elefant.